BLOG, KTERÝ PÍŠU, I PŘESTO, ŽE NEMÁM PALEC
Výpravy, zážitky a pár poznámek ze života.
Barča mě budí, otevírám oči, zjišťujeme, že jsme zaspali… Tak co teď, rychle najít baggage drop-off. Jenže bloudíme. Aaa tady, konečně! Hromada lidí už čeká před námi a času už je málo, tak trochu stresujeme. Zbytek už šel naštěstí lehce a my už sedíme v letadle, kupodivu vedle sebe. Motory se rozeznívají, tlačí nás to…
Co říci na úvod? Snad jen, že celý tento výlet byl v podstatě omyl. Jak je to možné? Jednoduše. To je tak, když napíšete, že byste se rádi podívali do Gruzie, ale myslíte Srbsko. A dojde vám to, až když koupíte letenky. O Gruzii jsem moc nevěděl a ani to nebylo potřeba, vše potřebné jsem…
Ráno nás ze spacáků vyhnala zima. Sluníčko nás jen šimralo na nose z dálky. Zabalili jsme si věci. S dobrou náladou a obrovským nadšením jsme si tiše užívali svobody. Okolo 9. hodiny přijeli zdejší obyvatelé, přesněji dva pánové uzrálejšího typu. Všimli si nás, tak jsme je otevřeně přivítali. Bohužel oni tak otevření nebyli. Ten pán…
„Do háje, co to je?“, snažím se přehlušit hluboký monotónní drnčivý zvuk. „Asi dole dělaj sejra.„, odpoví rozespale s úsměvem Hása. Je asi půl 6 a už nás někdo budí! Snažíme se odejít úplně incognito. Proklouzli jsme nepozorovaně kolem hlavní místnosti až ven. Naposledy se ohlížíme na náš krásný domov, v duchu děkujeme a vyrážíme…
„Hej, co tady děláte?!“, slyším německý zvýšený hlas. Sundávám si z hlavy šátek a koukám, co se děje. Kousek od nás stojí recepční – šla otevřít terasu. Chvíli mlčím. Ona zase důrazně: „CO TADY děláte?“ Já klidně odvětím: „Spíme…“ „Okamžitě vypadněte než zavolám policii!“, vyjekla na mě a odešla. Začal jsem budit Hásu, že musíme…
„Ojojoj, dobré ráno pane kapitáne“, pronesl jsem se zalepenýma očima směrem k Hásovi. Ten měl snad ještě půlnoc; jen se otočil a spal dál. Už bylo asi devět hodin a slunce nám pražilo naše tváře a sušilo věci, které nám v noci zmokly. Plán na ráno je jasný – nechat uschnout věci, vydělat nějaký prachy…