„Do háje, co to je?“, snažím se přehlušit hluboký monotónní drnčivý zvuk. „Asi dole dělaj sejra.„, odpoví rozespale s úsměvem Hása. Je asi půl 6 a už nás někdo budí! Snažíme se odejít úplně incognito. Proklouzli jsme nepozorovaně kolem hlavní místnosti až ven. Naposledy se ohlížíme na náš krásný domov, v duchu děkujeme a vyrážíme…
„Hej, co tady děláte?!“, slyším německý zvýšený hlas. Sundávám si z hlavy šátek a koukám, co se děje. Kousek od nás stojí recepční – šla otevřít terasu. Chvíli mlčím. Ona zase důrazně: „CO TADY děláte?“ Já klidně odvětím: „Spíme…“ „Okamžitě vypadněte než zavolám policii!“, vyjekla na mě a odešla. Začal jsem budit Hásu, že musíme…
„Ojojoj, dobré ráno pane kapitáne“, pronesl jsem se zalepenýma očima směrem k Hásovi. Ten měl snad ještě půlnoc; jen se otočil a spal dál. Už bylo asi devět hodin a slunce nám pražilo naše tváře a sušilo věci, které nám v noci zmokly. Plán na ráno je jasný – nechat uschnout věci, vydělat nějaký prachy…
Slyším tlumený německý rozhovor. Zjišťuji, že je ráno. „Hallo? Hallo!“, volá někdo kousek od nás. Já zpozorním. Odhrnu si šátek z obličeje a zmateně koukám. Před námi stojí nějaká uklízečka, volá na nás a směje se. „To tady kempujete?“, ptá se německy. Sotva jsem otevřel oči a už abych mluvil německy… Chvíli jsem na ní…
Jeden nosí brýle a druhý nemá palec – Pavel a Vojta – dva mladí kluci, co za 10 dnů procestovali kus Evropy a neutratili za to ani korunu. Naopak ještě zbohatli. Na čem? To se spolu s dalšími dobrodružnými zážitky dozvíte v cestovatelské projekci v Kině Jitřenka 19. ledna od 19:00.
Je asi půl šesté ráno. Kapky deště mi dopadají přímo na obličej, na spacák i batoh. Klepu se zimou. „Dobré ráno, Háso“, procedím skrz zuby. Ten suše odvětí: „No dobrý…“ Zmrzlé ruce natahuji k batohu a vytahuji teplejší oblečení. Všude okolo nás je křoví, takže zase tolik neprší, ale pomalu se to stupňuje. Rychle balíme…