Jak Jirka na tento závod přišel, to opravdu nevím. Možná ani on sám. Každopádně slovo dalo slovo a my jsme se objevili mezi registrovanými závodníky.
Aha, tak my se opravdu zúčastníme… začínal jsem si pomalu uvědomovat. Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek, jak to zvládneme, jak se tam dostaneme, co budeme dělat… Přeci jen to pro nás oba bylo úplně něco nového. Nejen z pohledu konceptu závodu, ale i z pohledu samotné činnosti.
Proč? Protože jsme na skalách byli lézt poprvé teprve na začátku tohoto léta. Vlastně ne, poprvé jsem byl lézt tak před 15 lety, na Bezděčíně se Šťávou, Gábinou Vráblíkovou a dalšími (což mi vyprávěla mamka, já bych si na to nevzpomněl). Od té doby jsem se k lanu dobrých pár let nepřivázal. Inu dobrá, byly tam náznaky, že bych pravidelně chodil lézt na stěnu do Malé Skály, ale to nemělo dlouhého trvání.
Asi teprve před rokem se mi zalíbilo lezení na umělé stěně. A taky to pro mě byla nejjednodušší varianta lezení. Nepotřebujete moc vybavení, navíc se většinou dá všechno půjčit a není to nijak extra náročné na zkušenosti.
A jelikož na skály zatím nejezdíme, chybí v našem inventáři spousta důležitých pomůcek. Například jsme neměli dostatek expresek, které Jirka těsně před závodem doobjednal a modlili jsme se, aby přišly včas.
Konečně nastal den D. Je pátek 13.9.2019 a já nervózně balím poslední věci. Zároveň ve mně kvete veliká zvědavost, jak to všechno bude probíhat. A taky – jestli tam vůbec dojedeme. Jirkův vysloužilý Citroen Saxo, který sice dokázal týden vozit mé ségry po celé Evropě až do Francie a zpět, už pomalu, ale jistě dosluhuje.
Je na čase hodit všechny pochyby stranou a nahradit je hladem po dobrodružství. Vyrazili jsme s předstihem. Je horký slunečný den, takže se oba v Saxu bez klimatizace pečeme jako dvě kuřata v troubě, ale nám to nevadí, přeci jen máme víc důvodů být veselí. Po cestě jsme samozřejmě udělali několik osvěžovacích zastávek, ani jsme se nenadáli a už se lehce stmívalo, naštěstí zbývá jen kousek cesty.
K chatě Grunt přijíždíme už za šera, docela na čas. Pozoruji lidi kolem sebe, s kým budeme mít tu čest. Srdce mi začíná bláznit nejistotou z něčeho nového. Je kousek před sedmou hodinou večerní, my pečlivě přebíráme a balíme poslední věci, bereme batohy a vcházíme dovnitř na zahájení závodu.
„Odkud jste?“, ptá se nás slečna u registrace. „Z daleka, až od Liberce“, odpovídám. Pořadatel závodu opodál projevil svůj obdiv, že jsme se vydali takhle do neznámého prostředí. Zhruba půl hodiny napjatě posloucháme pravidla, prohlížíme mapu, plánujeme trasu.
Je pár vteřin před osmou hodinou a všichni jednohlasně spustí: „Tři, dva, jednaa, teeeeď!“ Závod byl odstartován a všichni popadají batohy a vyrážejí. Téměř všichni si překvapivě vybrali tu nejbližší skálu: „Sakra,“ odseknu, „ale aspoň se po cestě neztratíme.“
Vzduch je teplý a voňavý, skoro až naplněný nostalgií z mých krásných dětských let. Jsem neskutečně vděčný svým rodičům, za to, jaké poklady mi pomohli objevit.
Skupinka asi 16 lidí s čelovkami se postupně rozpadá a každý už jde svým tempem. My se ale snažíme držet s těmi rychlejšími, kteří vypadají, že mají tušení, kam jdeme 😀 Jen chci ještě podotknout, že navigaci jsme měli zakázanou. Jen mapa nám dělala zkušeného průvodce.
Když jsme přicházeli k Paseckým skalám, tak už z dálky bylo slyšet řinčení lezeckého vybavení a hlasy ostatních. Světla z čelovek mihotavě odhalovaly tvary nám neznámých skal.
Z typického plánku lezeckých cest se snažíme zorientovat, kde je jaká cesta, což se nám moc nedaří. „A hele, naštěstí tady jsou názvy cest přímo na skále.“ Vybrali jsme nějakou pětku na rozehřátí. Většina ostatních cest je zabraná, protože se nás tady sešlo opravdu hodně. Velká část lidí má totiž v plánu jít zpět na chatu, tam se vyspat a pokračovat na další stanoviště zítra. Tyhle skály jsou totiž od chaty nejblíž. My jsme ale zvolili variantu téměř nonstop pochodu.
Dalším stanovištěm pro nás bylo Děvět skal. Samozřejmě si jejich zlezení necháme na zítra, ale nejdříve se k nim ještě teď přiblížíme.
Cesta je dlouhá, náročná a s rostoucí únavou se jde čím dál hůř. Ve chvíli kdy už ani jeden z nás neměl sílu jít dál, začali jsme hledat místo na spaní. Jsou asi tři hodiny ráno. Karta padla na turistický přístřešek hned u cesty. „No co, za tři hodiny stejně vstáváme…“ Já jsem si natáhnul hamaku napříč mezi trámy a Jirka to zalomil na zemi. V noci byla úplně hrozná zima, takže jsem to s tím tenkým spacákem dost podcenil, ale tak nějak jsem se dokázal vyspat.
Spolu se svítáním a ptačí zvonkohrou si už balíme věci, snídáme rychlé raw tyčinky a míříme na pár kroků vzdálená skaliska (Devět skal), vylézt nějaké cesty.
Není divu, že jsme tam byli jako první, takže jsme si mohli vybírat, co polezeme. Naše neznalost nám alespoň ulehčila vybírání. Tady se mi to asi líbilo ze všech skal nejvíc – našel se nějaký ten převis a docela dobře zajištěné těžší cesty. Když jsem tahal Mnicha šest plusku, tak jsem v jedné části trochu zpanikařil a seknul jsem se, že už ji nedolezu… Pak když jsem se podíval dolů – poslední jištění dva metry pod sebou (vím, je to málo) – tak mi došlo, že bude jednodušší lézt dál…
Čeká nás ještě dlouhá cesta, tak neztrácíme čas a jdeme dál. Naštěstí jsme v oblasti, kde jednotlivá stanoviště už nejsou tak daleko od sebe. Postupně jsme obešli všechna zbývající stanoviště a velice dobře si zalezli. Počasí nám přálo neskutečně a celou cestu nám slunce zahřívalo namožená předloktí a čerstvý vzduch chladil rozpálené svaly na zádech a na nohách. Cestou jsme se stačili občerstvit i v hospodě, což by v době této korona krize nebylo možné.
Poslední stanoviště jsme před koncem závodu stihli jen tak tak a na chatu jsme dorazili o pár minut později, odevzdali jsme však seznam vylezených cest a za odměnu nás čekal pořádný řízek s kaší a pivem. Následovalo vyhlášení – my jsme skončili na čtvrtém místě s vyjádřením obdivu pořadatele, jak jsme to dobře zvládli, když jsme v této oblasti byli úplně poprvé. Vyhráli jsme nějaké drobné vybavení, nejvíce jsem se radoval z 50% slevy na lezečky do nejmenovaného brněnského obchodu, kam jsem si o týden později udělal výlet a rovnou jsem je na HUDY stěně otestoval.
Čtyři palice 
Na Čtyřech palicích 
Na Čtyřech palicích 
Na Čtyřech palicích 
Vyhlášení
Další den jsme ještě vyrazili s kamarády lézt do Nového Města nad Metují, překvapivě nám to lezlo velice dobře. Skály jsou tam ale velice odlišné.
Kdo ví, jak to bude letos, ale určitě bych rád něco takového zopakoval, minimálně vyrazíme s partou na několik dní pod stan s občasnou lezeckou přestávkou.
