Vojenský výcvik - Menorca na punk 1. den

Kam poletíme?

Tak kam bychom mohli jet na dovču?“, přišla za námi mamka. „Pojedu kamkoliv, hlavně když tam bude teplo“, odvětil jsem. Představu jsem měl jen jednu, odpočinout si po náročných několika měsících neustálé práce. Pokud bych měl tuto představu ještě více přiblížit, tak jsem se viděl ležící, nic neřešící, někde v Chorvatsku u moře. Ale aktivní dovolenou taky nepohrdnu. A netrvalo dlouho a vše se začalo tvarovat jako mraky před bouří. Mamka přišla s konkrétním návrhem: „Uděláme takovou dobrodružnou výpravu na Menorcu, jsou tam teď docela levný letenky.“, jelikož mamku dobře znám a hned jsem tušil, že za tím něco bude: „Dobrodružnou? Tím myslíš přesně co?“

„No, měli bychom jen malé příruční zavazadlo…“

„Jako klasické kabinové, které se dává nahoru?“, mamka odpovídá: „Nevím přesné rozměry, podívej se na stránky leteckého dopravce… Ale moc věcí nepotřebujeme, budeme spát pod širákem.“

Levné letenky nikdy nepřínáší nic dobrého, protože co si nezaplatíte, to nemáte. A to přesně se potvrdilo, když jsem spatřil rozměry zavazadla. Nešlo ani o kabinové, ale o malou tašku, která se má vejít pod sedadlo před vámi – asi 30x40x20. A to ještě nedávno bylo klasické kabinové v ceně….

„No, tak to bude výzva“, pomyslel jsem si. A to jsem ještě netušil, že nejen to balení. Společně jsme začali analyzovat, co všechno si vzít s sebou a co naopak nepotřebujeme. Zásadní rozhodnutí bylo vyřazení vařiče, stanu a redukce oblečení na minimum. Konkrétně tedy asi tak dvoje trenky, dvoje ponožky, dvě trička, jedny kraťasy a tenká větrovka. Také jsem se rozmýšlel, jak budu spát – jestli v hamace nebo na zemi, abych si kdyžtak vzal plachtu pod karimatku, na to mi mamka řekla: „Vem si hamaku, bude tam všude spousta stromů…“. Moc se mi to nezdálo, ale učinil jsem tak.

Odlétáme

Nadešel den D – 7. července. Věci máme zabalené – tentokrát si neříkám, jestli mi něco chybí, ale jestli nemám něco navíc. Letíme z Vídně, tak večer před odletem v den mých narozenin nasedáme do auta s představami o tom, co nás na Menorce bude čekat. Cesta probíhala hladce a okolo druhé hodiny v noci zastavujeme na parkovišti u Billy kousek od letiště. Tady přespíme do rána. Po půl hodině převalování v autě jsem si řekl: „Co já se tady budu lámat na sedačce, když můžu spát vedle auta na karimatce ve spacáku, jako normální člověk!“ A tak jsme spolu s Eliškou učinili nevyhnutelné. Později se k nám přidali ostatní.

Spalo se krásně, ani jsem si nevšimnul, že vedle nás parkovaly auta zaměstnanců supermarketu, kteří se podle vyprávění mamky dosti podivovali, což chápu, vybrali jsme si poněkud výstřední místo na spaní pod širákem. „Tak jedem, ať to stihneme, ještě nás čeká dlouhá cesta na letiště.“, zavelela mamka. Úspěsně jsme projeli Vídní a zaparkovali několik kilometrů od letiště, kam dojdeme po svých. Když lowcost, tak lowcost. Podle mě to ale nebyl vůbec dobrý nápad, v takovém horku se táhnout po rozpálené cestě a takhle si propotit jediné oblečení před cestou letadlem. A to nás ještě dnes čeká něco podobného jednou, ale na to si počkejme.

Snídani a úmorné čekání na zpožděné letadlo snad ani nebudu popisovat, tak se rovnou přesuneme na Menorku. Už v letadle nás uchvátil pohled na ten krásný ostrov uprostřed moře – teda – až na mě. Nikde jsem na první pohled neviděl stromy! Kde budu spát? Nafukovací karimatku budu mít hned děravou, jestli budeme muset spát na zemi!

Jsme tu!

S poněkud ustaraným výrazem jsem opustil letadlo. Na obličej mi dolehly hřejivé paprsky španělského slunce. Vzduchem se vanul odér kerosínu s mořským nádechem. „Ach, to bude paráda…“, pomyslel jsem si, i když na to můj výraz určitě nevypadal.

Po chvilce zjišťování situace ohledně covid testů se vydáváme na cestu. Naší první zastávkou bude supermarket. Procházíme po neznačené stezce lemované kamennými zídkami, které budí obrovský obdiv k lidem, kteří měli trpělivost postavit kilometry takových „plotů“ po celém ostrově.

„Hele želva!“, vykřiknul někdo z nás. A opravdu – jako vyjevení koukáme na želvu na cestě, uprostřed ničeho. „To někomu musela utéct“, podotkla mamka znalecky. „Kdo ví, třeba to je divoká želva…“. Na původu želvy jsme se nakonec neshodli, ale o kousek dál nás s Eliškou překvapil kaktus rostoucí na zídce: „Tyyyjo, dívej na ten kaktus, vždyť roste jen z toho šutru…“ A že těch kaktusů po cestě ještě bylo, asi jsme opravdu na jihu!

Jídlo je třeba

Došli jsme na okraj hlavního města: „Támhle by měl být ten obchod“, ukazuje mamka na supermarket. První supermarket na kraji města. „Tady si kupte jídlo a pití na zhruba dva dny.“ Všichni jsme se rozutekli po obchodě a začali pečlivě vybírat a přepočítávat eura na koruny. Co vám budu povídat, byl to porod, vybrat si jídlo na dva dny dopředu bez možnosti vaření. Jelikož jsme oba s Eliškou měli vak na vodu, tak jsme ekonomicky vzali pětilitrový barel, že ho rozlijeme. Do čehož jsme se pustili hned před obchodem. Když jsem začínal mít pocit, že jde vše podle plánu, zjistil jsem, že můj vak na vodu je děravý! Malinká dírka způsobila, že voda stříkala všude okolo… „No tak to je fakt super, sakra… To se na to můžu vys*at!“, začal jsem naštvaně proklínat všechno okolo.

To by mi asi nevydrželo zase tak dlouho, kdyby se na naší cestě nezačaly vyskytovat další problémky, resp. spíš nepříjemnosti. Vyrazili jsme tedy na cestu, na které jsem se začal smiřovat s tím, že se to prostě stalo a nic s tím teď neudělám. Jenže představa toho, že budu takový barel tahat každý den v ruce mě bolela víc než když jsem si na gymplu nechutně zvrtnul kotník při florbalu. Cesta rozpálenými ulicemi Mahonu lemovaná dalšími supermarkety tomu vůbec nepomáhala a naopak vyvolávala další otázky: „Proč jsme sakra nenakoupili až někde na druhém konci a táhneme se s veškerou vodou a jídlem takovou štreku…?!“. Kdybych věděl, že to je jen zanedbatelná část dnešní cesty po asfaltu, asi bych ještě stihnul zpáteční letadlo, které odletělo před hodinou.

Kde budeme spát?

Ne že bych tady brečel pro nic za nic, nejsem žádný vořezávátko, bylo to opravdu náročné a sáhnul jsem si na dno. Když jsme tedy konečně dorazili na okraj ostrova k moři, do malebné vesničky o pár domcích, tak začal boj s hledáním místa na spaní. Unavení už jsme byli všichni dost, tak jsme se uvelebili na krásné pláži zalité světlem zapadajícího slunce. Vítra foukal parádně, div že mi to vlasy neodneslo. Vlnky taky nebyly nejmenší, což od koupání docela odrazovalo. Šel jsem se tedy raději vyhlídnout na kopec na druhém konci pláže. Ostatní se taky rozutekli hledat místo na spaní.

Cestou jsem objevil starý tajemný bunkr na jehož konci to smrdělo asi tak jako na školních záchodech, dlouho jsem se tam nezdržel. Nahoře na kopci už jsem se jen nechal hýčkat svěžím vánkem a posledními slunečními prostupujícími paprsky nad protějšími vrcholky. V tu chvíli se píseň duše rozezní, nohy zlehknou a ruce, ani nevím jak, se ocitnou ve vzduchu nad hlavou a hlas uvnitř mě křičí: „Konečně, to je ono!“

Tam nahoře se ve mně cosi obrátilo. „Možná bych měl víc přijímat to, co je…“. Zkusil jsem to a ta negativní energie a zlost, že je všechno špatně, změnila polaritu. Vždyť je to výzva, je to dobrodružství, všechno je to změna, nic tady není jisté a to nás posouvá. Ano, s některými věcmi jsem ještě bojoval následující dny, ale už s jiným pohledem.

Teď zpátky do reality. Všichni jsme se sešli tam, kde jsme nechali věci – u zavřené dřevěné boudy pobřežní hlídky. „Tak co, jak to vypadá? Našli jste nějaké místo na spaní?“, ptal jsem se trochu ustaraně ostatních, „Ne, nic tam není, jen šutry nebo bodláky…“, odpovídá mi mamka. „Hmmm, no tak prostě budeme spát tady na té dřevěné terase“, ukázal někdo z nás na boudu. Na pláži jsme zůstali už jen my a opodál skupina několika stejně smýšlejích jedinců s plánem přespat na pláži. A tak jsme rozbalili věci na spaní a odevzdali se napospas první větrné noci.