Dobré ráno…
Je asi půl šesté ráno, máme tu 5. den LowCost Race a my se právě probouzíme na podlaze vedle dětského koutku na benzínce… Ještě, že si tam nehrají děti… Musíme vstát a vypadnout dřív, než přijede manažer… Jde to těžko, ale co máme dělat no… Po cestě ven ještě poděkujeme pokladním, co nás tam nechaly a už vycházíme před benzínku do strašné zimy.. A k tomu navíc prší… Ještě, že je tu střecha…
Tábořiště jsme udělali na stejném místě, jako včera – u naší kamarádky klimatizace, která nás chvilkama zásobovala teplým vzduchem… No a takto začala naše mise – najít vhodného dárce dvou volných míst v autě směrem na Amsterdam. Jdem na to.
Obstarat takový komfort není jen tak, takže vždy, když se chystáte do akce (oslovit řidiče), tak to musí by promyšlené a domluvené s parťákem. Začíná to tím, že vidíte dané auto projíždět na benzínku. Pak nastává domlouvání – většinou ho jde oslovit ten, komu se zrovna chce nebo nic nedělá.. Takže vlastně domluva žádná.. prostě ho běžte oslovit 😀 Jen bylo vtipný, že když někdo přijel, tak jsme jeden druhému řekli: „Bereš ho?“ – je to jako chytat ryby 😀
Na téhle benzínce to bylo o něco jednodušší, jelikož, kdo natankoval, tak musel dovnitř, a my jsme byli u vchodu, takže stačilo vstát a zeptat se…pohoda.
Jo a ještě, abych nezapomněl, byla tam wifi, taková ta klasická – limit 90 minut…alespoň něco.
Pak už nás to na benzínce nebavilo, tak jsme se přesunuli k výjezdu, jenže pršelo a za chvíli jsme už zase byli pod střechou…
Naše marné čekání nám zpříjemnil mladý opravář, se kterým jsme se tam zakecali. Snažil se nám pomoct najít někoho, kdo nás vezme – byl prakticky takový náš německý tlumočník.
Okolo 11. hodiny jsme konečně narazili na mladé manžele, kteří jeli do Rotterdamu!!! Ani nevíte, jak jsme byli nadšení!
Konečně zase na cestě!
Ze začátku jsme si s nimi povídali, ale pak… Oba jsme usnuli skoro na celou cestu… Když se pak probudíte o několik set kilometrů dál, tak si připadáte jako teleportovaní…
V Rotterdamu jsme se s nimi rozloučili a oni jeli na svatbu. Rotterdam je moc fajn město, má svou atmosféru a vypadá to tam moc dobře.
Po cestě na druhý konec města jsme nakoupili něco k jídlu – nějaké levné burgery, džus, chleba a obrovský salám (stál asi 1 euro). Burgery jsme si nechali rozpéct v nějaké místní pekárně, já mezitím stahoval offline mapy 😀
Když už jsme skoro byli na místě, kde jsme měli stopovat, tak jsme si chtěli zkrátit přes nějaký hřbitov… byl opravdu velký a když jsme došli na druhý konec, tak jsme zjistili, že ten východ je zavřený, takže jsme to s těma batohama museli jít zpátky… otrava, to vám povím -_-
Pak už jsme konečně stáli na silnici a stopovali, když v tom nás oslovil sportující holanďan a radil nám, že to máme zkusit jinde, že je to nebezpečný… No, tak jsme se přesunuli o 10 metrů dozadu – vyřešeno 😀
Tam nám zastavila nějaká paní a když jsme nastupovali, tak nás strašně popoháněla, ať rychle nastoupíme… v autě nám to pak vysvětlovala, prý by za to mohla dostat tučnou pokutu, že zastavila na tom místě…
Jenže! Hodila nás jen do Utrechtu 🙁 ale aspoň něco. Z Utrechtu je to do Amsterdamu už jen kousek. Na benzínce, kde nás vyhodila, jsme hned oslovili mladý, svačící pár. Místo neměli, ale aspoň jsme s nima fajnově popovídali (taky jeli do Amsterdamu).
Hned za námi stál vedle auta nějaký týpek. Já si povídal s nimi a Hása se mezitím ujal příležitosti a zajistil nám převoz do Amsterdamu. Juchuu!
Týpek jel zrovna z pracovního pohovoru (přijali ho), takže byl nadšený jako malé dítě a byl neuvěřitelně ukecaný!
No a jak měl dobrou náladu, tak se rozhodl nás dovézt až na checkpoint…zapadlá ulička uprostřed Amsterdamu. Takže to vypadalo jako scéna z akčního filmu a každou chvíli hrozilo, že někoho zajedeme…
Na místě jsme se s ním rozloučili a vydali jsme se udělat fotku s cedulí té uličky, abychom dokázali, že jsme tam opravdu byli. „Hotovo. A co teď? Sehnat peníze?“ „Jo!“
No tak jsme si prošli centrum Amsterdamu, udělali nějaké fotky a sehnali jsme peníze na jídlo.
Po cestě jsme narazili na zajímavou pizzerii, a tak jsme zalezli dovnitř, protože už jsme měli opravdu hlad. Problém je, že v Amsterdamu se platí za všechno a je to ukrutně drahý. Náš pokus o získání pizzy zdarma nevyšel ?
Ale vyšla z toho dost vtipná historka, jenže se mi o tom nechce psát, takže si to nechám na jindy ?
No, když jsme se najedli, tak jsme vyrazili hledat místo na spaní – už začínala být zima a tak jsme se zkoušeli ptát různé v hotelech a hostelech, jestli tam nemůžeme spát zadarmo, protože spát v Amsterdamu někde v parku by bylo dost o hubu…
Jenže v Amsterdamu se za všechno platí, takže se na každý vys*al, když jsme o to prosili zadarmo… Ale nám to bylo jedno, protože jsme věděli, že si nakonec nějak poradíme.
Ale po několika hodinách hledání a ptaní se, nám docházely síly a zrovna tak jsme přestávali doufat, že vůbec budeme spát.
Na hlavním nádraží nám to taky přišlo nebezpečný, ale aspoň jsme se se tam ohřáli a využili místní wifi sítě…
Když už byla úplná tma a mohlo být už po půlnoci, tak jsme se dostali do odlehlejší části Amsterdamu (i když to bylo v podstatě pořád v centru).
A to už jsme hledali nějaký park, neboť s ubytováním uvnitř jsme to vzdali. Na mapě jsme viděli nějaký větší park, a tak jsme ho urputně hledali, až jsme ho nenašli. Možná kdybychom hledali déle, tak by se přeci jen objevil, ale byli jsme opravdu unavení.
V jednu chvíli jsme procházeli ulicí a u jednoho domu jsem zahlédl takový velký keř. Hned mě napadlo, že uvnitř něj by se dalo spát. Riskli jsme to.
Dostat se dovnitř už byl oříšek. Nebylo tam moc místa. Všude mokro, smrdělo to tam a všude trčely větve. „Ale co, budeme v bezpečí…“, říkali jsme si…
Takže jsme rozložili spaní a ulehli do svých spacáků. Jsem zkroucený, ležím na větvích a kořenech, je mi zima a mám strach, aby nás někdo neobjevil, spíme totiž prakticky hned u cesty.
Dobrou noc 🙂
