4. den LowCost Race
Ufff… Těžká to rána opilcova (viz. včerejší den). Ale pro mě naštěstí ne 😀 I Hása vypadal celkem v pohodě.
Ke snídani jsme si dali párky s chlebem, co jsme měli od včera. Vodu nám naštěstí ještě večer donesl David, jinak bychom umřeli na dehydrataci 😀
Společně jsme sbalili stan, já si ještě nabil elektroniku a David se nabídl, že nás zaveze na benzínku, což od něj bylo moc pěkný
a moc nám to pomohlo.
Ale víte, co nás naštvalo? Že nám po cestě nekoupil nic k jídlu!
Ne. To je vtip. Chci tím říct – nemáte právo po někom chtít víc, než vám sám chce nebo dokáže dát. Buďte vděčni za to, co se vám dostává a přijímejte to s otevřenou náručí.
Na té benzínce jsme vykonali své biologické potřeby – samozřejmě u stromečku…záchody jsou většinou placený a byli jsme odhodlaní, že neutratíme ani korunu z našich peněz, takže jsme šetřili, kde se dalo ?
Naší další misí bylo dostat se do Hannoveru, takže jsme vyšli vstříc příležitostem a ptali se lidí na benzínce. Po chvíli jsme narazili na velkou rodinu, měli dvě dodávky a jeli zrovna z Norska. Nejeli sice až do Hannoveru, ale měli místo, tak jsme se svezli.
Po cestě jsme si s nimi povídali i o politice, např. o situaci v Německu, byla to sranda, slyšet názory místních…
Pomalu jsme se blížili k místu, kde nás vyhodí. Já jsem si říkal, že ví o nějakém místu, kde se dá v klidu zastavit, že se s nimi rozloučíme a poděkujeme jim. Ne. Tak to opravdu nebylo. Zničehonic zastavili přímo na křižovatce v zatáčce, prakticky na vjezdu na dálnici a řidič říká: „Omlouvám se, ale musíte okamžitě vypadnout. “ Měli jste nás vidět, vůbec jsme to nečekali, takže jsme sotva probrali všechny věci, vyskákali za svodidla a koukali jako dvě vyoraný myši. Nejlepší byla ta kolona, kterou kvůli nám způsobili ?
Byla to sranda – pobavili jsme se všichni 😀 Doufám, že vy taky!
Abychom se dostali na nějaké lepší místo pro stopování, tak jsme museli popojít k dálnici. Omrknul jsem terén a usoudil jsem, že v zatáčce za cedulí jednosměrky je dost místa, aby nám někdo zastavil. Ale Hásovi se to nějak nezdálo a říkal, že je to naprd a nebezpečný. Já si ale stál za svým. Jenže on taky. Takže jsme přesvědčovali jeden druhého 😀
Chvíli jsme stáli u značky, pak jsem řekl, že to teda zkusíme na dálnici, jak říkal on. To se zdálo zase nebezpečný mně… Kterej blázen by zastavil na dálnici před vjezdem na dálnici? Ale zkusili jsme štěstí i tam. Asi za čtvrt hodiny na odstavném pruhu zastavila odtahovka a ještě její doprovod. Už nám svítala naděje, že zastavili nám. Ani ho*no. Vzít nás nechtěli ani za mák a ještě na nás chtěli zavolat dálniční policii!
Sice nám řekli, ať jdeme na nějakou benzínku, ale na to jsme se jim mohli vy*rat, takže jsme se posunuli zase před ten vjezd a zkoušeli stopovat tam.
A podařilo se! Přímo v tý zatáčce nám zastavil Turek. Jmenoval se Lochmann a měl bílý vlasy 😀 Jo a to hlavní : byl muslim a říkal, že má v kufru bombu a že chce něco odpálit…
Ne, to je vtip samozřejmě. Tu bombu neměl, alespoň v to doufáme. A o Islámu jsme se bavili, jeho názor na islámské teroristy zněl jasně: jsou to mentálové a idioti. Normální muslimové tohle prý nedělají.
Zavezl nás do Hannoveru a vyhodil na benzínce, odkud jsme se vydali pěšky do centra – hledat asiaty, abychom se s nimi mohli vyfotit. Po cestě jsme samozřejmě zkoušeli otravovat v restauracích, jestli pro nás nemají něco k jídlu. Neměli. 🙁
Jelikož jsme ještě měli chleba a něco k tomu ze včera, tak jsme posvačili na hřbitově.
V centru toho moc k vidění není – je to zajímavé, ale nás to nezajímalo. Co nám tam chybělo? Asiati (s tabletama, jako v Praze).
Hledali jsme, jak nejlíp jsme mohli, ale oni nikde. Nakonec jsme narazili na jednoho šikmookýho kluka u hlavního nádraží, tak jsme se ho slušně zeptali, jestli si s námi udělá fotku. Byl hodnej.
Pak jsme už jen vykoumali, odkud pojedeme dál. Bylo to na druhým konci, takže jsme byli okolnostmi donuceni využít úžasné místní metro zdarma. Ohromil nás styl, jakým je metro postaveno – je to takové vzdušné a vidíte asi 5 pater…
Na konečné jsme nakoupili nějaké dobroty k jídlu. Poté jsme šli ještě kus pěšky na benzínku, odkud bychom měli chytit někoho, kdo nás vezme do Amsterdamu.
Došli jsme k výjezdu – byla to celkem velká benzínka – tam jsme chvíli stopovali a jelikož jsme měli hlad, tak jsme si u silnice udělali piknik… Naneštěstí nás přepadl déšť a nikdo nám nestavil…
Pak nás napadlo něco úžasného! Jít na dálnici… Prodírali jsme se různým křovím a porostem s nadějí, že tam budeme úspěšnější… A taky, že jo! Stáli jsme tam asi 5 minut a hned na to přijela dálniční policie (dvě ženský) a začaly hystericky řvát, že máme jít zpátky na benzínku. Oukej, my vám rozumíme, ale nešlo by to v klidu? Takže jsme se jen usmáli a šli zpátky…
No, zajímavá zkušenost.
Na benzínce jsme potkali další stopaře (naštěstí jeli jinam), takže jsme s nima pokecali, byli fajn. Hned poté se nám podařilo sehnat týpka, který nás hodil o kus dál… na benzínku někam k Bad Oeynhausenu. Víte, co vám povím? Pěkně prokletá benzínka. Ale na to si počkejte.
Když jsme tam dorazili, tak už se dost stmívalo a byla celkem zima. Usadili jsme se před budovou, byla tam klimatizace, která nás udržovala při životě – jednou za čas se zapnula a foukala teplý vzduch. Díky za ní!
Tou dobou už tam nejezdilo moc lidí, takže naše šance na úspěch se snižovaly. Usilovně jsme se ptali každého, kdo prošel… Už jsme byli zoufalí, byla nám zima a měli jsme hlad… Když v tom jeden kamioňák na naši typickou otázku, kam jede, odpověděl, že do Amsterdamu! Naše oči zasvítily a ozářily benzínku… „Jenže mám jen jedno místo“, pokračoval řidič. „Ale neeeeeeee!!“, pronesli jsme zoufale s Hásou…
Zkoušeli jsme ho ještě chvíli přemlouvat, ale byl neoblomný. Smutně jsme se zase posadili ke klimatizaci a čekali… Později jsme tam pak oslovili mladé kluky z Ameriky, co taky jeli do Amsterdamu, ale taky neměli místo. Ale chvíli jsme s nimi pokecali a dohodli se, že se sejdeme v Amsterdamu.
To už bylo okolo jedné hodiny ranní, takže jsme se museli někde vyspat… Venku? Ani náhodou. Je tam zima a prší… Takže jsme se rozhodli spát na benzínce. Hása se šel zeptat, jestli nás tam nechají spát, a oni souhlasili pod podmínkou, že vstaneme v půl 6, než přijede manažer.
Poslali nás úplně dozadu a spali jsme doslova v dětském koutku.
Dobrou noc.
