„Hej, co tady děláte?!“,
slyším německý zvýšený hlas. Sundávám si z hlavy šátek a koukám, co se děje. Kousek od nás stojí recepční – šla otevřít terasu. Chvíli mlčím. Ona zase důrazně: „CO TADY děláte?“ Já klidně odvětím: „Spíme…“ „Okamžitě vypadněte než zavolám policii!“, vyjekla na mě a odešla.
Začal jsem budit Hásu, že musíme okamžitě vypadnout. Vstávat se mu nechtělo, ale za chvíli jsme už stáli u silnice a stopovali. Netrvalo to ani 15 minut a už jsme seděli v autě s německou ezoteričkou, a jeli směrem k Bischofshofenu.
Když jsme vystoupili, všude bylo ticho, jen ptáci zpívali své letní sonáty, a po okolí se rozlévala mléčná mlha. Vydali jsme se přes dlouhý most směrem do centra vesnice, abychom nakoupili jídlo. Jelikož byla sobota, tak měli zrovna všude zavřeno, až na jednu drahou benzínku. Ale co, peněz máme dost…
Před benzínkou jsme se nasnídali. Mezitím se rozehnala mlha a zpoza vrcholků vystoupilo žhnoucí slunce v celé své kráse, nás se zmocnila nezměrná radost a lehkost.
Na cestě jsme stopli fajn rodinku, hodili nás až do další vesnice přímo pod Hochkönig, a dali nám peníze na bus.
Za 5 minut, co jsme vystoupili, nám jel autobus nahoru k Arthurhausu, což je hotel ve výšce přibližně 1500 m.n.m. Tam jsme si nechali přebytečné věci (ten batoh byl stejnak těžkej jako kráva) a vydali jsme se vstříc vrcholu. Už na začátku nás všichni strašili, že má odpoledne přijít šílená bouřka. Po cestě jsme potkali několik dalších týmů. Oni šli ale dolů, my nahoru.
Asi v polovině trasy se kolem nás začínají objevovat zbytky sněhu. Ofukuje nás ostrý horský vítr a sluníčko nás svými paprsky ohřívá na příjemnou teplotu. Hásu už bohužel zachvátila únava a je takový nevrlý. Hned na to nám osud daroval třešničku na dortu, Hása škobrtnul a namlel si hubu na ostrých kamenech. Krev mu tekla po loktech. „Seš v pohodě?“, vystrašeně vykřiknu. „Jo, dobrý. Jen jsem unavenej. Podej mi tu vodku z batohu.“, odvětil Hása. Podávám mu ji: „Na, tady máš.“ S zatnutými zuby si začal obě ruce polévat jako dezinfekcí. Brrr.
Čím výš jsme byli, tím krásnější výhledy na rakouské hory se nám nabízely.
Když jsme se úspěšně dostali na vrchol, tak jsme si udělali společnou fotku. „Hej Vojto, já si musím dát šlofíka„, unaveně zažbleptal Hása. „Okej, tak já půjdu napřed“, odpověděl jsem. No a tak jsem se vydal vzhůru dolů. Měl jsem žízeň. Byl jsem ale bez vody (ta tam nahoře stála asi 15 eur, a to jsme si nemohli dovolit).
Za mnou nikdo. Přede mnou nikdo. Jen já a horské ticho, které do mě prostupovalo s nevídanou drzostí. To ale nic neměnilo na tom, že jsem měl jazyk vyprahlý jako Sahara. Asi za půl hodinky jsem z dálky viděl dvě postavy a dva psy. „Jupí, třeba mi dají něco k pití!“, zajásal jsem. A taky, že jo. Díky nim neumřu žízní.
Bylo asi 6 hodin, když jsem byl v polovině cesty. Tam jsem potkal tým DoubleCup, kteří šli teprve nahoru. Jen v žabkách a s takovým tím pytlíkem na zádech. Říkal jsem si, že nahoru nikdy nedojdou…
Cesta dolů byla tak hrozně zdlouhavá, vůbec to neubíhalo. Ještě, že bylo tak krásně. Akorát mé nohy už toužily po odpočinku.
K hotelu Arthurhaus jsem dorazil v devět hodin a už se začínalo stmívat. Vyzvednul jsem si věci a napadlo mě zeptat se na sprchu. Milá paní z recepce mě poslala o dvě patra dolů. Po cestě jsem míjel hernu s bowlingem, střelnicí, šipkami a kulečníkem. Když jsem dorazil na místo, ohromilo mě luxusní wellness. Vlezl jsem dovnitř a začal hledat sprchu. Ještě před tím jsem zalezl do sauny. Po takovém výšlapu to byla úžasná odměna.
Čistý a voňavý jsem se posadil na terasu a čekal na Hásu.
Ten ze tmy nepřichází a tak čekám dál… Pomalu se začínám bát, že se mu něco stalo.
U obsluhy si objednávám limonádu a nechávám své nohy pořádně odpočinout. S klidem se dívám na hvězdy a nasávám noční vánek. V tom mě vyruší hlasité: „Nazdáár, tak jsem tady!“
Uff, Hása se vrátil. Trochu mi záviděl, že jsem se mohl vysprchovat, což mi pak později řádně dal najevo.
Za chvíli se k nám přichomýtnul opilý kuchař. Hodili jsme s ním řeč. Dal nám večeři a poradil nám, kde máme spát – v sýrárně. „Tam nikdo teď není, takže v pohodě“, uklidňoval nás. „Joo, to zní fajn!“, shodli jsme se s Hásou.
Když jsme vlezli do té staré roubenky, hned jsme ucítili vůni ovcí a syřidel. Bylo tam celkem dusno. S výběrem našeho pokoje jsme si dali záležet. Vybrali jsme pokoj s postelí, kterou hned zabral Hása. Mě nechal spát na zemi v prostoru širokém asi 50 cm! Obhajoval se tím, že já jsem se mohl alespoň osprchovat. „A nebo si můžeš lehnout vedle mě, no homo“, nabízel mi. „Nějak to přežiju“, odmítnul jsem.
„Dobrou noc.“
