„Ojojoj, dobré ráno pane kapitáne“, pronesl jsem se zalepenýma očima směrem k Hásovi. Ten měl snad ještě půlnoc; jen se otočil a spal dál.
Už bylo asi devět hodin a slunce nám pražilo naše tváře a sušilo věci, které nám v noci zmokly.
Plán na ráno je jasný – nechat uschnout věci, vydělat nějaký prachy na benzínce a posunout se dál. Žár ze slunce je čím dál větší.
O půl hodiny později se Hása probudil. Naši kamarádi stopaři z Francie ještě pospávali ve svém stanu. Hása vzal červené balonky ve tvaru srdce, které dostal včera od jednoho pána za omytí auta. Kupoval je na svou svatbu, když s nimi ale dorazil domů, tak ho poslala budoucí manželka pro jiné, že prý nemá ráda červenou barvu.
Nafoukl asi tři z nich a položil je francouzům před stan. Mezitím jsme vydělali nějaké peníze a zjistili, že jsme tak trochu na špatné benzínce.
Když kamarádi vylezli ze stanu a uviděli ty balonky, byli neuvěřitelně překvapeni: „To je úžasné! Máme dnes tříleté výročí!“
Věci jsou suché, máme sbaleno. Loučíme se a vyrážíme na jinou benzínku.
Kus jsme jeli metrem načerno. Po cestě jsme také procházeli úžasným parkem. Osvěžující vánek nám přinášel příjemnou vůni léta. Trávník se nám zelenal pod nohama a všude okolo zpívali ptáci. Zbožňuji chození bosu.
Jsme v centru na benzínce, u jednoho ze stojanů jsme si dali k obědu tuňáka s chlebem. Neeee, nevypadali jsme divně, vůbec na nás nikdo nekoukal…
Stopování se nám ale moc nedařilo, neboť nejezdilo moc aut. Asi po hodině nám zastavil pár Rumunů s vyvoněnou károu BMW M3. Jejich angličtina ale stála za rozbitej bagr, takže jsme pokecali jen tak trochu. Byli fajn. Vyhodili nás na hranicích s Rakouskem v Salzburgu.
Pak nám ještě ten nabouchanej boxer ukazoval, kam jedou – za Siegfriedem a Royem. To jsou ti, co dělali představení s tygrama. Prý jsou dobří kámoši. Měli jsme nutkání jet s nima, ale koncept závodu nás trochu svazoval.
Jelikož jsme měli hodně peněz navíc a byl parný den, tak jsme si koupili nanuky na osvěžení. Nebyly levný…
Asi hodinku jsme si vydělávali peníze, ale pak se do toho vložil zaměstnanec benzínky a začal to mlčky dělat místo nás, zadarmo. Drze nám sebral kšeft!
Pak jsme dostali hlad.. Naštěstí byl po ruce Mekáč, který svým nejdražším menu naplnil naše očekávání. Hmmm, to byla dobrota.
Bylo ale na čase posunout se dál. Jenže nikdo nás ne a ne vzít. Mezitím jsme se zakecali s jednou starší servírkou, Dominikou. Bydlela kousek odtamtud, tak jsme ji přemlouvali, aby nás tam odvezla.
Dominika končila v práci asi v deset večer, my jsme ještě zkoušeli stopovat. Mně zastavil pán v polorozpadlém autě, když jsem mu ale řekl, že mám ještě kamaráda, tak okamžitě ujel… Kdo ví, jaké se mnou měl úmysly.
Když Dominika skončila svou šichtu, tak jsme s ní ještě asi hodinu povídali, ona pak jela domů, neboť jsme se rozhodli pokračovat ve stopování. Dopadlo to ale neúspěšně.
„Hej, jdem najít místo na spaní, zítra nás čeká ta třítisícovka, tak ať jsme odpočatí…“, navrhnul jsem Hásovi. On souhlasil: „Máš pravdu, taky jsem unavenej, co kdybychom to zkusili v tom hotelu?“
No a tak jsme vyjeli výtahem do poslední patra toho hotelu: Hned u výtahu, naproti vstupu na krásnou terasu, jsme si ustlali a šli spát.
