Ráno nás ze spacáků vyhnala zima. Sluníčko nás jen šimralo na nose z dálky. Zabalili jsme si věci. S dobrou náladou a obrovským nadšením jsme si tiše užívali svobody. Okolo 9. hodiny přijeli zdejší obyvatelé, přesněji dva pánové uzrálejšího typu. Všimli si nás, tak jsme je otevřeně přivítali. Bohužel oni tak otevření nebyli. Ten pán s modrou čepicí se totiž rozhodl ukázat nám, kdo je tady pánem.
„Co tam sakra děláte?“, křičel na nás. My jsme mu v klidu vysvětlovali, o co jde. On si to bohužel vysvětlit nenechal a začal na nás vytahovat pohádku s pistolí: „Okamžitě odtamtud zmizte, jinak vás oba sestřelím!“ To my pořád s klidným svědomím: „Hlavně klid, vždyť se nic nestalo, už jsme na odchodu.“ Naštěstí toho nechali, nasedli do auta a odjeli.
Pro nás to znamenalo, že máme klid na snídani. Chipsy a tři piva ze včera nám prokázaly statečnou službu, a my už stáli u silnice se zvednutými palci. Zanedlouho jsme se vezli do Českých Budějovic s RakušAngloČechem. Po cestě nás vzal do Penny, dal nám dvě kila a říká: „Kupte si, co chcete.“ To nás dostalo. Paralyzováni nespočtem možností, jsme se raději zaposlouchali do vyprávění našeho kamaráda ve 3 jazycích. Po čtvrt hodině vybrali asi 10 druhů zákusků, hromadu šunky, sýra a pečiva.
Už jsme stáli ve dveřích a Hása na mě: „Tady něco nehraje…“ Na chvíli se zamyslel, a pak povídá: „Zapomněli jsme na pivo!“ A už byl zase uvnitř.
Mezitím jsem se snažil zabavit břichatého rakušáka, který už netrpělivě přešlapoval, protože za chvíli měl vyzvednout svoji dceru v Budějovicích. Hásovi to netrvalo dlouho, neboť věděl, kam přesně má jít.
V Budějovicích jsme se s ním rozloučili a zase jsme lovili vhodného adepta na odvoz. Nabral nás zkušený fotograf, takže jsme si měli co říct. Hásu to zjevně moc nebavilo, tak vzadu úspěšně klimbal. Pan Spoušťzmáčkl nás vyhodil uprostřed dálnice. Doslova. To si pak stopuj…
Naštěstí v týhle republice existuje dost bláznů (stejně jako v Německu), aby nám někdo zastavil i na tak debilním místě. Ještě k tomu to bylo na žhnoucím slunci. Po těch 4 pivech to celkem uspávalo. Takže v autě u chronického neurotika byla řada na mě, usnul jsem jako miminko. Zdály se mi dost zvláštní sny, což bylo možná tím, že řidič si neustále na něco stěžoval, nadával a vypadalo, že není nic, co by ho rozveselilo.
„Jupí, jsme v Praze“, s radostí jsme vystupovali z auta. „No tak teď ještě najít tu prokletou loď tajemství„, říkám Hásovi.
No, lítali jsme po Náplavce jako blázni, ale nakonec jsme to našli. Hodili jsme si věci do podpalubí. Pak už jsme jen vyměňovali šílené příběhy s ostatními závodníky a dobře se bavili.
Podle všeho i ničeho jsme byli jsme vyhlášeni na 3. místě v kategorii Joypackerů. Na čemž ale vůbec nezáleží, i tak jsme měli šanci pocítit vůni svobody, i když úplnému rozletu nám občas koncept závodu bránil. Každopádně je to cenné uvědomění a dodalo nám to nový pohled na stopování a celkově cestování… Všechno je možné!
