„Do háje, co to je?“,
snažím se přehlušit hluboký monotónní drnčivý zvuk. „Asi dole dělaj sejra.„, odpoví rozespale s úsměvem Hása. Je asi půl 6 a už nás někdo budí!
Snažíme se odejít úplně incognito. Proklouzli jsme nepozorovaně kolem hlavní místnosti až ven. Naposledy se ohlížíme na náš krásný domov, v duchu děkujeme a vyrážíme dál.
Teď už nám jen zbývá dostat se zpátky do Prahy. Po cestě dolů jsme potkali další tým „Na cestě„. Jelikož máme stejný cíl, tak kus cesty trávíme společně.
Je časně ráno,
sluníčko se probouzí za monumentálními horami a svými paprsky nás popohání vpřed. Nabízí se nám úžasné pohledy na okolní krajinu, která dýchá společně s námi. Krávy na loukách spokojeně přežvykují trávu a ptáčci kdesi v korunách stromů prozpěvují své ódy na radost.
Je malá šance, že nás někdo vezme stopem dolů, takhle brzy ráno tu skoro žádná auta nejezdí. Asi po 10 minutách chůze slyšíme auto, všichni 4 se otáčíme a zvedáme palce. Mladík nás veze jen o kousek dolů. Nám to ale nevadí, po včerejším výstupu jsme vděčni za každou minutu sezení.
Zanedlouho nás nabírá paní středního věku. Někam hrozně pospíchala. V tom spěchu si ani nevšimla, že ještě nesedím v autě a jela dál.
Úspěšně jsme se dostali dolů do vesnice Mühlbach.
Těšil jsem se, že si koupím něco dobrého k snědku. Už z dálky mi na tom obchodě něco nehrálo: bylo zavřeno! Rakušáci slavili svátek…
Tak jsme vlezli do nějaké hospody pro vodu. Pokecali jsme s místními, podívali jsme se na průvod a pokračovali jsme dál. Z města nás vzali mladí archeologové, pracující na nově objeveném podzemním dole.
Dojeli jsme na místo, kde jsme včera vystupovali z auta německé ezoteričky. Stoupli jsme si pod most, abychom byli alespoň trochu ve stínu, jelikož se sluníčko velmi činilo a jeho žár se s každou hodinou zvyšoval. U silnice jsme dělali všelijaké kraviny…
Asi po hodince jsme už jeli zase zpět do Salzburgu na hranice s Německem.
Tam to netrvalo ani půl hodiny a zase jsme seděli v autě směrem do Lince. Byli jsme vyhozeni na dost velké benzínce, a tak nám představa o tom, že ještě dnes budeme v Česku, přinášela nevídanou radost.
Což se rázem změnilo, když jsme za 7 hodin zjistili, že jsme stále na tom stejném místě. Náladu nám zvedla stará paní – stopařka, která mířila někam do Německa. Mohlo jí být tak 50. Začali jsme se s ní bavit. Její typický přízvuk mi něco připomínal, něco mi tam nehrálo. Zamířil jsem. A hned na to i vystřelil: „Where are you from?“, paní nejistě odvětila: „From Czech republic.“ A jsme doma. Oba jsme okamžitě s údivem přepnuli do češtiny, vyměnili jsme si pár zkušeností a stopovali jsme dál.
Už se stmívalo a my jsme s úzkostí litovali toho, že jsme se nechali vyhodit tady. Jako zázrak z nebe přijeli dva kluci ve VW Golf – vzali nás do Lince na večeři, koupili nám asi 4 piva, abychom ochutnali to nejlepší. S ohromnou vděčností jsme se s nimi rozloučili. Nevěděli jsme, jestli zkoušet štěstí dál, anebo najít místo na spaní. Řekli jsme si, že pěkně popořadě absolvujeme obojí. Já stál u silnice bez sebemenší naděje, že mi někdo zastaví. Hása šel mezitím shánět karton, abychom mohli vyrobit ceduli.
Za deset minut s vykulenýma očima oslovuji řidiče a snažím se mu vysvětlit, kam jedeme a že jsme dva.
Nevím, jestli mi ten starý pán rozuměl, ale utíkal jsem najít Hásu. Vůbec jsem nevěděl, kde je a jestli nám náhodou ten pán neodjede.
Hása byl naštěstí na konci ulice za rohem, tak jsme společně utíkali a doufali, že tam ještě bude. A taky, že byl. Jeho angličtina nebyla kdovíjaká, ale domluvit se s ním dalo. Pochopili jsme několik věcí: Vlastní obrovskou stavební firmu. Jako mladý byl hrozný party maniak, ale když našel smysl života, tak se změnil. A to Ježíše, který mu také řekl, že nám má zastavit.
A po cestě mu ještě sdělil, že nás má odvézt až za hranice. Jupí!
Na hranicemi jsme se rozhodli rozbít tábor. Našli jsme fajnové garáže. Vylezli jsme na jejich střechu a ustlali si přímo tam. Krásná noc.
