Je teprve půl šesté ráno a mírně šokovaný se probouzím, protože jsem usnul oblečený s nohama na zemi ve stejné poloze, tak jak jsem si lehnul. A jelikož poslední věc, kterou jsem chtěl udělat byla, jít se vysprchovat, tak jsem sebral a šel jsem na to hned z rána.
Barča ještě vyspávala, tak jsem se po sprše šel jen tak projít po přilehlých ulicích. Každé zákoutí má své kouzlo.
Po snídani jsme zamířili najít maršrutku do Cchaltuba. Bylo zajímavé cestou sledovat tu obrovskou spoustu lidí a přemýšlet na jejich životy, jak zároveň jednoduchý a šťastný život vedou. Ale! Jak se říká, každá mince má dvě strany.
A co budeme dělat v Cchaltubu? No, tak nějak jsme brouzdali internetem, kam bychom se mohli podívat a zrovna tam nás zaujaly opuštěné lázně z dob Sovětského svazu, které byly oblíbené díky svým léčivým pramenům minerální vody bohaté na radon a uhlík a přirozeně zahřáté na teplotu 35°C.
Zároveň jsme procházeli místním tržištěm, kde si Barča hrozně chtěla koupit svůj fazul 😀 A já, jelikož mi došlo místo na SD kartě, jsem si musel koupit novou. V obchodě s elektronikou mi nabídli jednu s docela velkou kapacitou a velice nízkou cenou, jak si sami určitě dokážete představit, tak jsem tomu moc nedůvěřoval a raději jsem ji vyzkoušel už v obchodě. A překvapivě vydržela až doteď.
Cesta do Cchaltuba byla vtipná, protože jsme nevěděli, kde máme vystoupit. Zastávky v Gruzii neexistují a nikdo neohlašuje, kde se právě nacházíte. Takže jsme projížděli nějakým městem a v jednu chvíli se na nás všechny hlavy v maršrutce otočily a gruzínci nás dost jistě začali zaklínat, neboť to tak znělo.
Každopádně jsem pochopil, že chtějí vědět, kde vystupujeme, tak jsem začal různými přízvuky opakovat Cchaltubo, řidič zastavil a my jsme vystoupili naštěstí tam, kde jsme měli.
Pak už začala podívaná na tajemné budovy a prazvláštní zákoutí. Vytipovali jsme si několik lázní, které si chceme prohlédnout. Ty největší jsou nejblíž, takže míříme rovnou k nim. Co nás ale hned zaráží, je plot, kterým jsou obehnány. Jelikož jsme si ty pohledy nechceme nechat ujít, tak koukáme alespoň přes něj a zkoumáme, jestli by se tam nedalo dostat nějakým jiným způsobem.
Na protější straně jsem si všimnul brány a spolu s ní si mě všimla i skupinka hlídačů, tak jsem rychle odběhl od plotu a dělal jsem, jakoby nic.
Naše zvědavost nás stejně zavedla k samotné vstupní bráně do areálu, odkud bylo vidět mnohem více. Ani jsme se nenadáli a už k nám mířil zavalitý chlapík. Slovo dalo slovo a my jsme ho spolu se dvěma Němci uplatili, abychom se mohli podívat dovnitř. Nakonec byl tak vstřícný, že nám dokonce poskytnul i komentář. No vlastně, on to úplně nebyl komentář, spíš jsme si sami museli číst překlad z gruzínštiny z jeho telefonu.
Prohlédli jsme si veškerá zákoutí této tajemné budovy, včetně staré promítací komory, obrovských mramorových sálů a taky údajně pokoj, ve kterém pobýval i sám Stalin. Při psaní tohoto příspěvku jsem zjistil, že tento objekt se podle Wikipedie jmenuje Hotel Shakhtyor. Podle jiných zdrojů to je Sanatorium Meshakhte.
Našemu průvodci jsme náležitě poděkovali, rozloučili jsme se s německým párem a vydali jsme se objevovat další polorozpadlá stavení.
Další po cestě byl Hotel Savane v dezolátním stavu, prorostlý keři a zelení. Odhodlali jsme se vstoupit, ale každý náš krok musel být pokládán s maximální opatrnosti, neboť na několika místech už byly propadlé stropy, ztrouchnivělá schodiště a žádná okna.
Hned naproti hotelu se nachází lázně č. 5, které už si svá zlatá léta užily. Kouzlo ale neztratily – soukromé bazény ve sklepení a vnitřní zahrádky nás zaujaly i v tomto poločase rozpadu. Ve sklepení dokonce ještě ustavičně vyvěrala podzemní voda z vrtu, kterou jsme s váháním ochutnali.
Je hrozné vedro a k tomu máme hlad, tak usedáme do stínu kousek od místní banky, kde jsem si v bankomatu zvládnul vybrat i peníze. V Cchaltubu je toho na objevování spousta, my jsme sice stihli jen zlomek, ale i tak to pro nás bylo velice výživné a nemálo náročné. Pojďme si tedy říci něco o dalším objektu.
Ten jsme objevili v podstatě náhodou, když jsme měli namířeno k Sanatoriu Iveria. Nejdříve jsme se snažili najít vstup z boku, ale pak jsme zjistili, že se tam zepředu dá vlézt úplně odkudkoliv. Také jsme si nemohli nevšimnout, že toto Sanatorium Imereti je z velké části obydleno uprchlíky, povětšinou z Abcházie. Proto jsme se snažili nerušit jejich klid, vyfotili jsme pár fotek a pokračovali jsme dál.
Tady jsem náhodou našel pěkný článek o uprchlících v Cchaltubu s ještě hezčímí fotografiemi: Georgia’s Sanatorium Refugees | Taylor Weidman | Photography and Videography | Tbilisi, Georgia
Sanatorium Iveria je pro turisty asi nejvyhledávanějším cílem, neboť je jedno z těch nejzachovalejších a nejhezčích. Dostat se tam ale není úplně jednoduché – pokud se v objektu nikdo nenachází, tak musíte přelézt oplocení nebo najít jinou cestu. A pokud tam někdo je, tak je to ještě těžší. Podle všeho je v plánu vybudovat z něj nový hotel, možná proto se tam hemží tolik dělníků.
Což byl přesně náš případ, ale viděli jsme otevřenou bránu, tak jsme rychle vlezli dovnitř, nepozorovaně jsme přeběhli otevřené prostranství a schovali jsme se do levého křídla. Byl to celkem adrenalin, protože nikdy nevíte, co by se stalo, kdyby nás chytli. No, nebudu lhát, mám takový pocit, že by si s námi ještě připili čačou a možná si ji i s námi zatancovali.
Tiše a nepozorovaně jsme se pohybovali po objektu z patra do patra, místnost po místnosti. Všude okolo se rozléhaly hlasy gruzínských řemeslníků, takže jsme si ani nebyli jistí, kde vlastně jsou. Po pochybně rezavých schodech jsme vylezli až do nejvyšší věžičky, kde někdo postavil zvláštní mohylu, po které se asi snažil vylézt až na střechu, což jsme se neodvážili.
Po sestupu do nižšího patra jsme už slyšeli pracanty zvenku, tak jsme vykoukli z děravého okna a ejhle, oni odjíždějí. Tím z nás opadla nejistota a mohli jsme se tak neohroženě pohybovat, kde jsme jen chtěli. Kdo z vás by nechtěl mít tak obrovský „zámek“ sám pro sebe, že?
Po nasycení našich objevovacích receptorů jsme chtěli odtamtud zmizet, oni ale za sebou při odjezdu zavřeli bránu. Musíme improvizovat. „Hmmm, tak přelezeme plot?“, navrhuje Barča a já s jistotou odpovídám: „Nee, plechové hřmění by bylo slyšet na sto honů.“ Nakonec se nám podařilo pohnout s bránou a prolézt úzkou mezerou. Ještě, že jsme oba tak kompaktní.
No a to už bylo prakticky všechno, co jsme v ten den na tom místě chtěli zkoumat. Přeci jen, v takovém vedru a dusnu vás to chození vyčerpá. Takže jsme se maršrutkou vydali zpátky do Kutaisi.
Ještě bych chtěl zmínit, že v okolí je toho mnohem více, co se dá podnikat, například návštěva přírodní rezervace Sataplia. Vstup je tam ale asi skoro 20 GEL, prý to za to nestojí, ale bude lepší, když se o tom přesvědčíte sami.
Po návratu jsme pro změnu dostali chuť objevovat místní tržiště, která jsou velice rozmanitá. Najdete tady téměř všechno, na co si vzpomenete. My jsme chtěli nakoupit nějaké suvenýry. Já jsem nakoupil asi pět druhů kávy, pytel sypaného čaje, několik lahví alkoholu a další typicky gruzínské dobroty. Barča na tom byla podobně, ale navíc se ještě nemohla ochudit o fazul, pro její soukromé účely.
Jelikož nás po náročném dni sužoval hlad, vydali jsme se za místními specialitami. Naslepo vystřelený šíp se zabodnul do dveří restaurace s názvem neznámým. Já jsem si dal jídlo, které mělo tak zajímavý a lákavý název, ale dostal jsem jen pečená stehna s dipem. Barča veganskou verzi kukuřičných dortíků. Chuťový průměr, vzhledově posuďte sami:
Na hostelu jsme si odložili nakoupené věci, zkulturnili se a šli na večeři. Tentokrát jsme si nemohli nechat ujít slavné gruzínské khinkali, což jsou takové pytlíčky plněné různými substancemi. Od masa, přes zeleninu až po sýr. Po cestě nazpátek jsme ještě koupili láhev vína a zamířili objevovat noční Kutaisi.
