Ráno se probouzím svěží, slunce nad Mestií nás vítá v celé své kráse. Po lehké snídani bereme batůžky na záda, máme v nich jen to nejnutnější. Po cestě si ještě kupuji čerstvé a voňavé puri – místní placatý a obrovský chleborohlík.
Vzduch je poměrně chladný, ale sluníčko nás důkladně prohřívá až do morku kostí. První část výstupu je lesem, takže je nám příjemně. Už tehdy se nám otevírají neskutečné pohledy na okolní hory. Většina vrcholků je ale stále v mracích.
Stromů okolo nás ubývá a hory začínají odhalovat své krásy. Skoro až by se člověku z té nádhery chtělo plakat. Při pohledu nahoru na nás z mlhy vykukuje náš dnešní cíl, bezejmenný vrchol ve výšce 3250 m.n.m. Cestou nás míjí skupina lidí na koních. Občas projede nějaký ten jeep. Ano, až k naší mezizastávce – jezerům – se dá vyjet autem. To ale podle mě není zasloužené.
U jezer zastavujeme na oběd, je tu celkem dost lidí a divokých psů, kteří od každého loudí něco k snědku, většina se ohání klackem, aby je zahnali. Je už docela dost hodin a nás ještě čeká dlouhý výšlap, pokud chceme nahoru. Je možné, že to ani nestihneme. Jelikož nevíme, jak dlouho to trvá nahoru, tak vyrážíme pouze s myšlenkou, že bychom to teoreticky mohli zvládnout.
Fouká, chvílemi je zataženo a zima, když ale zasvítí, tak musí mikina dolů. Každou chvíli zastavujeme a kocháme se úžasnými výhledy. Cesta je strmá a vlastně nejdeme ani po cestě… je jedno kudy jdeš, hlavně, že jdeš nahoru, cíl je jasný. V poslední části už jdeme jen po sypké šotolině, která při každé kroku ujíždí a padá do bot. Už jen kousek!
Chvíli pozorujeme skupinu mladých kluků, jak lezou dolů, abychom věděli, kudy jít. Při setkání s nimi zjišťujeme, že jsou z Rumunska, nemají už vodu a že včera vypili hodně tvrdé místní pálenky.
Z posledních sil se jako jediní škrábeme na vrchol. Ujede ti noha a kutálíš se dolů. Za horou se nám ukázal další, úplně nový pohled na ledovec a ještě vyšší, zasněžené vrcholky. Vlastně i tady asi sněžilo, zbytky sněhu zde ještě drží. Je tu dost chladno, mrznou nám prsty na rukou, tak chvíli odpočíváme a fotíme. Jsme naprosto fascinováni a nadšeni z té krásy a z toho, že jsme to zvládli.
Už je ale na čase vyrazit dolů, je docela pozdě a studený vítr dělá své. Dolů se snášíme s lehkostí jako padající podzimní list. V polovině cesty už se ale ozývají kolena a prudký sestup je znát. Za to okolní výhledy tu bolest přebíjí, zelenější zelenou jsem snad nikde neviděl.
Dolů do Mestie jsme došli jen tak tak, oba dva sotva chodíme, nohy nás bolí neuvěřitelně. Já jsem si neodpustil koupi šťavnatého melounu. Teď už jen pádíme na ubytování, udělat si jídlo.
Rozhodl jsem se uvařit rýži. Co jsem ale netušil, jak šložité to bude. Sporák je elektrický a bohužel se nedá regulovat. Buď je vypnutý nebo zapnutý. A když je zapnutý tak jede naplno. Takže jediná možnost, jak rýži nepřipálit, je neustále hrnec sundávat z plotny a zase ho tam vracet. No co, hlavně když si umíte poradit.
Spolu s námi si tam večeři dělali ještě neznámá žena a muž, pozdravili jsme se anglicky, ale měl jsem takové zvláštní tušení… Oni spolu hovořili anglicky. Když jsem se ale začal s Barčou bavit česky, tak se paní ozvala: „Ahooj, tak přeci jen jste taky Češi!“ Tak jsme se na chvilku zapovídali a dozvěděli jsme se, že šli ten čtyřdenní trek, který jsme kvůli počasí zrušili.
Z jejich vyprávění bylo zřejmé, že jsme dobře udělali, protože se nad nimi každou chvíli hnala bouřka a spolu s děštěm a větrem jim naháněla strach. I přesto se jim to ale líbilo a my se tam při nejbližší příležitosti určitě vydáme!
