Policejní eskort, den druhý

Ráno nás zpoza otevřeného okna budí silný déšť, oddechnu si a jsem rád, že teď nespíme ve stanu. Co nás dnes čeká, to nevíme a tak nikam nespěcháme. No jo, ale něco přeci vymyslet musíme – víme, že chceme přírodu. V okolí jsou nějaké národní parky, ale není jednoduché se tam dostat, vlastně ani nevíme jak.

Po sprše, vyčištění zubů a snídani se vydáváme zpět do města, do informačního centra. Tam většinou mluví dobře anglicky, tak to nebyl problém a dozvěděli jsme se, že bychom museli jet taxíkem a stálo by to hodně. Proto volíme druhou variantu – jet maršrutkou do Poti.

Kde se nachází „autobusák“, jsme věděli z infocentra, ale když jsme tam přišli, neměli jsme tušení která maršrutka to je, bylo jich tam nespočet a když na každé je nápis jen z rozsypaného čaje, tak nezbývá než k někomu přijít a říct název města, oni už vás nasměrují. Batohy jsme zase klasicky nacpali do malého kufru a za 20 minut odjíždíme.

Ten čas trávíme pozorováním chování okolních lidí. Přišlo nám, že se tam každý jen bezcílně potuloval, jako by pro ně neexistoval čas, všichni v poklidu postávájí, koukají a nebo si povídají s ostatními.

Budí mě postrčení loktem do žeber, „už jsme asi tady“, říká nejistě Barča. Rychle vytahuji telefon a zapínám mapy. „Jo, už jsme v Poti, vystupujeme“. Jelikož jsme oba skoro celou cestu prospali, tak se teprve rozkoukáváme, oproti Batumi zde na námšstí nejsou žádní turisti, celkově to působí více zanedbaně. Chvíli koukám do map, jestli tady je něco zajímavého k vidění – jen nějaká katedrála poblíž a maják na pobřeží.

Po cestě ke katedrále se zastavujeme pro ještě jednu SIM kartu v Magti, tam se nás paní vyptává, kam jdeme a odkud jsme. Doporučila nám ať se podíváme na ten maják, že je to místní stará památka. Nejdříve ale jdeme ke katedrále, kde nás čeká oběd.

• 

• 

• 

Chvíli před odchodem k majáku si nás všimnul hlídač a něco na nás nepěkného křičel, ale já jen nechápavě krčil rameny, protože jsem mu nerozuměl ani slovo (možná proto, že jsem se mu odskočil vyprázdnit na zahrádku).

Procházíme nějakým parkem, kam se podíváme, tam je něco zajímavého a všechno je úplně odlišné, v jiném stylu. Na jedné straně atrakce pro děti, uprostřed parku zvlášní monument a na okraji zdobený amfiteátr.

• 

• 

Začíná pršet. „To bude určitě jen přeháňka, půjdeme dál“, uklidňuji nás. Vcházíme do okrajové části Poti, kde je všechno ještě více rozpadlé a opuštěné, nebo alespoň to tak vypadá, když se ale podíváme detailněji, vše nasvědčuje tomu, že domy jsou i v takovém stavu obydlené.

• 

• 

Prší sice lehce, ale za to konstatně, pláštěnky se nám vytahovat nechce, tak se na chvilku schováváme v přístřešku. Cesta k majáku vede podél řeky ústící do moře, my ale jdeme na opačném břehu v domnění, že na něj bude vidět. Bohužel není, všude je hustý porost, který brání výhledu. Chůze po asfaltu s tak těžkými batohy je dost náročná.

• 

• 

• 

Moře je divoce rozbouřené a na břehu se válí vyplavené odpadky. Dál v moři se tyčí zvláštní kameny, které vypadají jako stará mola, ale těžko říct, co to ve skutečnosti bylo… (jako u většiny věcí, co jsme doposud viděli). Chvíli jen tak koukáme na velké vlny a necháváme se ovívat silným větrem. Mezitím jsme se dohodli, že tedy dojdeme k majáku po druhém břehu řeky a odtamtud seženeme taxi, protože je to opravdu velký kus cesty a nás už neskutečně bolí nohy.

Když procházíme kolem policejní stanice, tak nás na ulici zastavuje policajt v civilu a ptá se, kde dnes budeme spát, tak narovinu říkám, že nevím, načež mi lámanou angličtinou odpovídá: „Jestli chcete spát ve stanu, tak jedině tady u naší policejní stanici. Jste vítáni. Na pobřeží, ani nikde jinde to není bezpečné. Pak jedině v hotelu.“ S trochou zděšení a překvapení v obličeji mu děkujeme a pokračujeme dál.

„Hmmm, to je teda nic moc“, komentuji pohled na maják. „Jo, ani staře moc nevypadá“, souhlasí Bára. Ve skutečnosti vypadal i jinak než na fotkách na googlu…asi ho stihli přetřít na šedou z červené barvy. Trochu zklamaní a hodně vyčerpaní si jdeme sednout rovnou k moři. Paprsky zapadajícího slunce se lámou skrze tříštící se vlny o kamenité pobřeží. Je to nádhera, takhle rozbouřené moře zblízka vidím poprvé v životě. Puri koupené po cestě a plněné fazolem, zapíjíme archivním vínem (čti starým a zaprášeným z pochybného pidi obchůdku, kam nechodí ani dva lidi za týden).

• 

• 

• 

Kolem nás tam a zpátky jezdí na mopedu místní obyvatel, moc tomu nerozumíme, ale jsme v Gruzii. Zanedlouho nám za zády zastaví policejní pickup. S Barčou se na sebe vyděšeně podíváme a děláme, jakoby nic.

Strážník stáhne okénko a pokyne, ať přistoupíme. Přichází klasická otázka: „Kde budete spát, kam máte namířeno?“ Co jiného jsem jim asi mohl říct než, že nemám tušení… Oba se na sebe tak nejistě podívali a prý ať počkáme. Oba začali obvolávat všelijaké lidi. Po chvíli nám jeden z nich předává telefon s tím, že paní na druhé straně mluví anglicky. Akorát ji bylo přes rozbouřené moře špatně slyšet, takže vlastně ani nevíme, o čem jsme se bavili. „Hoďte si ty batohy na korbu a nastupte si“, říká anglicky strážník.

„Kam to sakra jedeme?“, vyřknu ze sebe s potutelným úsměvem. „Jak to mám vědět?“, odpovídá se smíchem Bára. Zapnutá siréna všemu ještě dodává vtipnější nádech. Měli jsme tušení, že nás vezou do nějakého ubytování. A bylo to správné tušení, vyhodili nás přesně na místě, kam jsme chtěli dojet taxíkem – k přírodní rezervaci, kterou jsme si chtěli druhý den projít.

Naproti nám jde správce, strážníci mu zřejmě vysvětlují celou situaci a hned na to nám podávají tlumočnici na telefonu, která mluví dobře anglicky. Po krátkém dohadování policajti odjíždějí a my se jdeme ubytovat na hotel. Je o něco dražší, než jsme čekali, ale ušetřili jsme za taxi, tak proč ne. Pak už jsme se jen šli projít po okolí a po náročném dni nás čekal zasloužený spánek.

• 

•