Barča mě budí, otevírám oči, zjišťujeme, že jsme zaspali… Tak co teď, rychle najít baggage drop-off. Jenže bloudíme. Aaa tady, konečně! Hromada lidí už čeká před námi a času už je málo, tak trochu stresujeme.
Zbytek už šel naštěstí lehce a my už sedíme v letadle, kupodivu vedle sebe. Motory se rozeznívají, tlačí nás to do sedačky a šup, už jsme ve vzduchu. Zavírám oči a znovu usínám, po krátké noci na letišti se spánek hodí. Přeci jen nás ještě čeká celý den.
Dosedáme na ranvej. Vystupuji na denní světlo. Nadechnu se horkého vzduchu a vyrážíme vstříc dobrodružství.
Ani jsme to nečekali a v letištní hale už se nás snaží zpracovat taxikáři, pár jsme jich odbyli, ale jeden se držel jako každý gruzijský pes. Nabízel nám jízdu do Batumi za 40 eur. „Pojeďte, peníze vyměníte v Batumi, je to tam výhodnější. Krásný počasí, moře, tak už jedem!“, snažil se nás zlomit jeho lámanou angličtinou. Já jsem mu na to tak trochu kývnul, ale že si ještě musíme koupit Sim karty, ať počká. Hned vedle operátora byl ale stánek s jizdenkami na autobus a dozvěděli jsme se, že stojí 15 gel (120 kč) na osobu. Pro představu o výši této ceny – Batumi je od letiště Kutaisi vzdálené asi 130 km. Nezaváhali jsme a jízdenky koupili.
To jste měli vidět, jak ten taxikář byl naštvaný… Až jsme v tom rychlém úprku zapomněli koupit bombu na vaření.
Batohy nám pomáhá do malinkého kufru dodávky nacpat gruzínec, je to jen tak tak, jelikož nejsme jediní s velkými batohy. V autě se rozeznívá gruzínská hudba a my vyrážíme směr Batumi, k moři.
Po cestě se nám naskýtají úžasné výhledy na tuto krásnou zemi. Hory, moře, zajímavé domy, jsme uchváceni. Už teď víme, že to bude úžasných deset dní.
V Batumi vystupujeme do šíleného horka, takže koupání v moři je naším prvním cílem. Moře je krásně teplé, nadnáší mě, jako bych nic nevážil. Po tomto úžasném osvěžení se vydáváme prohlédnout si město. Všechno je rozmanité a barevné, každý dům jiný, u některých při pohledu zůstává rozum stát.
Postupně podél pobřeží míříme k lanovce. Za jednu jízdu dáváme 15 lari a po 2,5 km jízdě se ocitáme na krásné vyhlídce na celé město.
Vychutnáváme si poslední paprsky zapadajícího slunce a necháváme se unášet okolní atmosférou… Pak nám ale dochází, že bychom měli sehnat místo na spaní. „Tady se v okolí ve stanu spát nedá, tak jak to uděláme?“, ptá se Bára. Já se zamyslím a odvětím: „Podej mi to víno, já ho otevřu, pak se uvidí.“ No a za chvíli už bylo jasno, na bookingu jsem našel nějaký levný hostel, tak to zkusíme.
Pohled z lanovky v Batumi 
Západ slunce na horní stanici lanovky v Batumi
Před desátou hodinou večerní se vydáváme lanovkou zpátky dolů, hledat ubytování. Cestou z výšky obdivujeme všelijaké podivné uličky plné různých lidí. Jdeme na jistotu – podle navigace, však se nemůže nic podělat, říkáme si. Jsme na místě, stojíme u obrovské křižovatky, teď jestě najít ten barák. Podle fotky se ve tmě snažíme rozluštit, který by to mohl být, procházíme i okolní ulice, ale nikde nic. Začínáme se trochu obávat, že jsme někdě úplně jinde, než jsme měli být.
Ale podle bookingu a google maps, vše souhlasí, tak jsme to asi přehlédli. Začínám se ptát kolemjdoucích. Je to ale problém, skoro nikdo neumí anglicky a většina prý v životě neviděla mapu. Jeden mladší kluk se nám snaží zavolat taxi, tak odmítáme a jako dalšího oslovuji opilého muže středního věku (nebo byl jen unavený z práce). A jen podotýkám, že už bylo asi jedenáct večer a všude tma, jen pochybné pouliční lampy sotva osvětlovaly ponuré ulice.
Tento podivný pán zřejmě po dlouhém vysvětlování pochopil, o co nám jde a rukou pokynul, ať se vydáme za ním. Proplétáme se různými uličkami, obklopuje nás až trochu zvláštní atmosféra. Pán se vyptává kolemjdoucích na cestu. Konečně zjistil, kudy máme jít, tak se otáčíme a s důvěrou ho následujeme. Po 10 minutách přicházíme do našeho vysněného cíle. Pak už to byla hračka, ubytovat se a spát. Dobrou noc.
