Je asi půl šesté ráno.
Kapky deště mi dopadají přímo na obličej, na spacák i batoh. Klepu se zimou. „Dobré ráno, Háso“, procedím skrz zuby. Ten suše odvětí: „No dobrý…“
Zmrzlé ruce natahuji k batohu a vytahuji teplejší oblečení. Všude okolo nás je křoví, takže zase tolik neprší, ale pomalu se to stupňuje.
Rychle balíme protrhané karimatky od větví a vylézáme z křoví, skoro jako z vězení…
Jsme venku.
Spustil šílený liják. Prý jsme chytili to nejstudenější počasí za 25 let. Kdybyste viděli naše ultratenké spacáky, tak zmrznete už jen pohledem na ně.
„Tak jaký je dnešní plán?“,
ptám se Hásy. Ten nevrle odpovídá: „Nevim jak ty, ale já si rozhodně chci dát sprchu.“
Pár dní jsme se totiž nesprchovali a Hása chtěl tak urputně omýt, že si ani nevšiml, že se celý den průběžně sprchuje… (Chcalo jako svině.)
No jo, jenže to byla kapitola sama o sobě. Jak už jsme se ze včera poučili, tak v Amsterdamu není nic zadarmo.
„No jo, ale aspoň to zkusíme, já si tu sprchu prostě dneska dám“, urgoval znovu neodbytně Hása.
„A kafe bys k tomu nechtěl?“,
snažil jsem se ho odbýt s tím, že jsem se chtěl vymotat z tohodle šílenýho města (je to krásný město, ale když nemáte prachy, tak tam ani nejezděte). A navíc mi přišlo zbytečný se sprchovat – zase tolik jsme nesmrděli.
„A víš, že jo? Ještě mám trochu toho černýho svinstva v batohu.“
„Zase neblázni, to byl vtip. Radši odsud vypadnem, než na nás zase někdo zavolá policii.“, odvětil jsem a vydali jsme se k převozu do centra.
„Aspoň něco je tu zdarma“,
jsme s Hásou jednohlasně pronesli, když jsme vystupovali z lodi, obklopeni hromadou Holanďanů pospíchajících do práce na svých legendárních kolech. „Že radši nezůstanou doma…“, ironicky prohlásím. Hned na to mi hlavou probleskla myšlenka, že jsem doma měl zůstat já. Jak rychle se objevila, tak rychle zase zmizela.
Neměla ani čas na to se ohřát, jelikož na něco takového se prostě myslet nedá. Prostě jdete dál a dál, prostě pokračujete… Žádné zastavení a přemýšlení nad něčím nepřichází v úvahu, prostě se snažíte dělat všechno pro to, abyste „přežili„.
Prošli jsme skrz hlavní nádraží,
kde jsme se alespoň trochu ohřáli a teď už míříme na okraj města, abychom se včas dostali do Frankfurtu.
Po cestě jsme se samozřejmě dobývali do každého hotelu, který jsme viděli, s nadějí, že nám poskytnou sprchu. Hásova nervozita se stupňovala a sychravé počasí tomu přidávalo na intenzitě. Ještě, že jsem takový splachovací. Možná bych to raději nazval chápající – chápu, že každý má své temné chvilky a chrlí hromadu negativity do okolí. Když se tím ale nenecháte ovlivnit, tak to zanedlouho zmizí, stejně jako mraky na obloze. No takže v Amsterdamu jsme se sprchou nepochodili, zkusíme to jinde.
„Hele, támhle se nasvačíme„,
navrhnul Hása. Oba jsme měli hlad, tak jsme zastavili před nějakou školou, kde jsme byli chvíli v suchu. Pořád jsme dojídali salám, který jsme včera koupili v Rotterdamu za 1 euro. Když jsem se do té hmoty zakousnul, vítězně jsem prohlásil: „Ty vole, to jsme měli koupit dva a vydrželo by nám to až domů.“ Hása na to nasraně zareagoval: „No jo prosimtě, hlavně už nemlaskej.“
Ano, to byl jeden z největších problémů, se kterým jsme se oba potýkali – Hása vyloženě nanávidí mlaskání 😀
Odtud už to bylo kousek k místu, kde jsme chtěli stopovat.
Když jsem tam došli, tak samozřejmě pořád hrozně pršelo a my jsme se modlili, aby už konečně někdo zastavil: „Prosím, ať už někdo zastaví, už jen čekám na to, až si sednu do toho pohodlného tepla a budu koukat, jak to všechno okolo plyne.“
No, to byla jedna z nevýhod
– zvykli jsme si na to pohodlí v autě, že už jsme pak ani netěšili na nic jinýho. Ale když je hrozné počasí, tak se to ohromně hodí.
Po půl hodině konečně zastavuje mladší kluk s opravdu malým autem. Říká: „Jooo, vezmu vás do Utrechtu, ale ještě musím něco zařídit, jestli to nevadí“, skoro tu větu ani nedořekl a my na něj vychrlili: „Vůbec to nevadí, hlavně, že odsud konečně vypadnem!“
Hodil nás na místo, kde prý stopuje hodně lidí. My ale měli pořád v plánu sehnat sprchu, takže jsme to otočili do centra. Když něco nevíte, tak se ptejte. My jsme potřebovali vědět, kde nás nechají osprchovat. Tak nám hodný pán poradil, že kousek odtud jsou dvě fitka, tak ať to zkusíme tam.
Když jsme přišli do prvního, tak jsme zkoušeli všemožně přemlouvat černýho týpka na recepci, ale pořád nám říkal: „Omlouvám se, zadarmo to není možné, nemohu vás tam jen tak pustit.“
Tak jsme mu popřáli krásný den a šli ke konkurenci.
Tam to bylo jiný kafe. Vešli jsme dovnitř. Klasicky jsme spustili nás srdceryvný příběh o tom, kdo jsme, co děláme a co potřebujeme. Jeho pohled trochu naznačoval, že si máme natrhat švestky jinde. To byla jen velice špatná domněnka. Hned na to s úsměvem lehce prohodil: „Žádný problém, pojďte za mnou, ukážu vám, kde jsou sprchy.“
Měli jste vidět naše rozzářené oči. Ty Hásovy obzvlášť. Ale té jeho radosti, když dostal pivo od Davida nebo vodku od Kataríny, se to jen tak nevyrovná.
Po sprše se Hásy ptám: „Tak jak se cítíš?“, on nadšeně s úsměvem odpovídá: „Dobře, super a skvěle. Chtělo by to kafíčko and a little bit more Vodka, ale aspoň jedno z toho se dá zvládnout.“
Tak jo, naši denní výzvu jsme úspěšně splnili.
To už byla půlka dne za námi a báli jsme se, abychom se dnes někam posunuli. Vydali se zpět na stopovací místo. Odtamtud nás vzal přívětivý dělník na benzínku o 40 km dál. Tam jsme se uvnitř ohřáli, postahovali mapy přes Wi-fi a sháněli další stop.
Potkali jsme dva mladé Němce, kteří jeli do Düsseldorfu, tak jsme je chvíli přemlouvali a prosili, ať nás vezmou (měli málo místa v autě), ale nakonec to dobře dopadlo a teleportovali jsme se zase o kus dál. A určitě tušíte, co znamená, když říkám, že jsme se teleportovali – ano, správně, spali jsme jako miminka, neboť krátká a nepohodlná noc v Amsterdamu nám příliš odpočinku nedopřála.
Za ukrutného deště
jsme vyskákali z auta, poděkovali jsme jim, rozloučili jsme se a pokračovali jsme dál na výpadovku na Frankfurt. Tam jsme chytili dalšího Turka, taky moc fajn týpek, hodil nás do Kolína nad Rýnem.
To už bylo asi deset hodin večer. Tma. Vyhodil nás na benzínce, kde mělo jezdit hodně lidí na Frankfurt, ale bylo nám řečeno, že prý odsud se na Frankfurt moc nejezdí. I přesto jsme doufali, že se tam třeba dnes dostaneme, i když šance byly nulové.
Oběma nám je zima, prší, jsme unavení, máme hlad. Pořád se zkoušíme vyptávat. Chvílemi brouzdáme na wi-fi. Vůbec nevíme, kde budeme spát. Ale neřešíme to. Nějak to dopadne.
Něco po 23. hodině si beru deštník a ceduli.
Jdu zkusit stopovat k silnici. Moc dlouho to tu asi nevydržím. Prší. Je na mě sotva vidět, jen slabá pouliční lampa osvětluje mou ceduli. Po deseti minutách to vzdávám a jdu se ohřát. Celé se to ještě jednou opakuje.
Když jsem se podruhé vrátil dovnitř, tak za mnou přijde uspěchaný mladší muž a ptá se: „To vy se chcete dostat do Frankfurtu?“
My na něj nechápavě: „Ano, chceme. Proč?“
Nedoufali jsme totiž, že by nám někdo zastavil. „No tak si seberte věci a jedem!“, vybízivě pronesl.
Z nenadání jsme seděli v jeho autě a každou vteřinu jsme se přibližovali Frankfurtu.
Nejenom, že jsme měli odvoz, ale i super společnost. Byli to dva sourozenci, kteří jeli za rodičema do Frankfurtu. Moc fajn se s nimi povídalo. Oběma bylo okolo 25. A s Hásou si padli i do hudebního vkusu. V životě se dějí různé věci. Dobré i špatné. Ale jsou to dvě strany jedné mince. Takový je život.
V jednu hodinu ráno jsme dorazili do kampusu univerzity ve Frankfurtu,
poradili nám, že se tam bezpečně vyspíme. Před spaním jsme si dali k večeři ještě ten salám za 1 euro z Rotterdamu. Hned na to jsme si ustlali doslova pod obrovskou schránkou. Ještě, že jsme byli pod střechou, celou mělo pršet. Před spaním jsme ještě zkultivovali své sociální sítě, jelikož tam byla wi-fi.
