„Dobrý ráno, jak se spalo?“, zeptal se německy, pán venčící svého psa kousek od nás… „Šlo to“, odvětil jsem rozespale. Pán se zasmál a šel dál.
Když jsme se pomalu vyhrabali z našich tenkých spacáků, tak nás přivítalo, do obličeje hřející ranní slunce. Máme tu 3. den LowCost Race. Ke snídani byla jen voda, neboť jsme nic jiného zatím neměli 🙁
Naším úkolem bylo, dostat se zase k mořské vodě a následně ji ochutnat jestli je opravdu slaná…
No, šli jsme zase stejnou štreku přes město, jako včera večer, asi jsme to měli zorganizovat trochu jinak, ale co už…
Po cestě jsme ještě zkoušeli vyžebrat něco k jídlu, ale asi jsme nebyli dost vytrvalí, protože nás dopředu hnala zvědavost, jak bude voda chutnat…
Došli jsme do přístavu… „Fuj, ta voda vypadá fakt odporně“, shodli jsme se s Hásou. Ale je to náš checkpoint a tak jdem do toho. Málem se nám podařilo spadnout do vody – dosáhnout tam byl celkem problém. „Hnus, co jinýho…prokletý checkpoint!“
Ale aspoň už máme splněno, teď už zamíříme zase stejnou cestou zpátky na druhý konec města a zkusíme někoho stopnout.
Po cestě se nám podařilo ještě vydělat nějaké peníze a dokonce jsme sehnali i kontejner na karton, abychom si mohli udělat ceduli. Najít takové kontejnery na ulici, je v Německu docela oříšek, většinou jsou někde schované a třeba ještě v takové zamčené kleci… Hard life for hitchhikers in Germany ?
Jen tak tak jsme na karton dopsali nás další cíl – Lübeck – a dopsala nám fixa. To vám říkám, to je to nejhorší, co se stopařům může stát ? Dopíše vám fix, nemáte ceduli a nikam se nedostanete…
Jak jsme šli na výpadovku, tak jsme se zeptali nějakých starých lidí, jestli pro ně nemůžeme něco udělat za peníze… O ničem nevěděli, ale i tak nám dali 10 euro. Jupí!
Když jsme se postavili k silnici a zvednuli ceduli, tak neuběhlo ani 5 minut a už nás nabíral Klaus. Shodou okolností obchodoval s traktory John Deere po celé Evropě. Zavezl nás na nějakou benzínku in middle of nowhere, kde jsme pobyli celkem dlouho, k tomu foukalo jako blázen, ale byli jsme blíž našemu dalšímu cíli.
Pár lidí tam ale bylo, takže jsme obcházeli odpočívadlo kolem dokola a snažili se někoho sehnat…nedařilo se. Zkusili jsme ještě chvíli stát u vjezdu, ale jediné, co jsme sehnali, byly kukuřice a kyselá jablka…aspoň nějaká snídaně 😀
Po chvíli jsme se vrátili zpátky a zeptali se mladého páru, jestli nás vezmou… vzali nás aspoň na další odpočívadlo, které bylo ještě horší než to předtím!!! Nikde nikdo…
Takže nám nezbylo nic jiného, než si stoupnout na dálnici. Šli jsme kus před vjezd na odpočívadlo, pod takový most. Ještě, že tam byl! Strašně moc foukalo, byla zima a začínalo pršet… Zvedli jsme ceduli a zkoušeli stopovat.
Doufali jsme, že nám brzy někdo zastaví, což se nakonec vyplnilo a zastavil nám fajn kluk, co dělal Krav Magu a svezl nás zase o kus blíž Lübecku.
Když nás vyhazoval, tak už naštěstí bylo krásně teplo a svítilo slunce. Jako další nám zastavila postarší paní, která uměla jen německy…já bych se domluvil, kdyby nemluvila tak rychle!!! 😀 Ale něco jsme se dorozuměli a vyhodila nás na zastávce autobusu.
Tam jsme chytli instruktora s autoškolou a zavezl nás až do centra Lübecku, kam jsme potřebovali. Juchuuu! Teď už jen najít muzeum marcipánu, vyfotit se s Karlem IV. a můžeme jet dál.
Abychom neponechali nic náhodě, tak jsme se zeptali kolemjdoucích, kteří nás (výjimečně) správně nasměrovali. Když jsme tam došli, tak jsme zjistili, že to vlastně není jen muzeum, ale hlavně prodejna. Tolik lidí nebývá snad ani na Václaváku! No hrůza… Neměli jsme nejmenší tušení, kde se muzeum nachází, takže jsme se zase doptali…prý nahoru po schodech.
Vyšli jsme o patro výš a ocitli jsme se v podstatě v kavárně, strašně moc lidí a zákusků…a my měli hlad. Ale hlavně jsme nemohli najít další schody nahoru 🙁
Pak nám konečně někdo poradil a konečně jsme se mohli vyfotit s Karlem IV. Máme další checkpoint!
A teď honem sehnat něco k jídlu, než umřeme hlady!
Hned naproti naštěstí bylo takové tržiště s různými stánky. Krásně to tam vonělo jídlem. Zabrousili jsme ke stánku s Bratwursty: „Dobrý den, mohli bychom vám nějak pomoci, máme hlad a potřebovali bychom si něco vydělat.“ Oni, že prý nemají nic konkrétního, tak jsme smutně sklopili hlavy a už chtěli jít pryč…
Když v tom na nás ta druhá paní mává s desetieurovkou v ruce, že si ji máme vzít. Za to jsme byli strašně moc vděční a tak jsme jim rovnou udělali kšeft v tom stánku…
No oběd to byl vydatný a výborný, takže jsme se vydali dál – shánět fix. Zapluli jsme hned do prvního papírnictví, které jsme viděli a koupili vhodný fix. Pěkně drahý špás, to vám povím…
Pak už jsme se pomalu chtěli vymotat s města a chytnout další auto. Pomalu? Ne. Jasně, že jsme chtěli rychle, ale prostě se nám to nikdy nepodařilo…vždycky nám to zabralo alespoň dvě hodiny…
Po cestě jsme vychutnávali památky a fotili fotky…
Skočili jsme ještě do obchodu pro něco k jídlu a pak už jsme jen čekali, až nám někdo zastaví…
Abych pravdu řekl, bylo to nadlouho… Takže jsme dělali různý blbosti – jedli, natáčeli timelapsy a kdo ví, co ještě… A to jsme ještě nevěděli, co se nám ten den mělo přihodit…
Asi po hodince čekání nám konečně někdo zastavil! Byl to David s dodávkou, jel zrovna z práce. Batohy jsme si hodili do chlaďáku dozadu a už jsme frčeli směr Hannover.
David byl pohodový, mladý týpek a stejně jako my, měl šílené nápady. Když zastavil na první benzínce, tak jsme se lekli, že nás chce vyhodit už tady…a to jsme neujeli ani 20 kilometrů… Co chtěl udělat, nás ale totálně odrovnalo. „Chcete taky pivo?“ Hása neváhal a odpověděl: „No jasně, na co čekáš!“ (tady se pozná milovník piva)
To bylo jedno pivo. Pak muselo podle vesmírných zákonů přijít další. To už bylo za volantem trochu veseleji 😀
Co dál? Přece další pivo! To už jsme ale byli na benzínce, kde jsme se s Davidem museli rozloučit.
On odjel vrátit auto do práce a my jsme se snažili na mapě najít místo, odkud bychom mohli stopovat dál. Vybrali jsme Burger King, který se zdál být celkem blízko. Venku už se celkem stmívalo a bylo celkem chladno.
V dálce jsme zahlédli malinkatou ceduli BK a tak jsme se odhodlaně vydali jejím směrem. O pár metrů dál jsme narazili na první překážku – plot. „Co s tím?“ „No, přece přelízt, co asi…“ Takže jsme se oficiálně vloupali do nějakýho areálu s autama, byl to celkem adrenalin!
Pak už jsme jen prošli nějakou džunglí a…ocitli jsme se u dálnice… Tři proudy v obou směrech?? Jak to asi můžeme přeběhnout?? Ty tři piva nám dodaly trochu odvahy, co si budeme povídat… „Teď by to šlo!!!“, křičí na mě Hása. „Tak teeeeeeeeď!!!!!“
Yes! Přeběhli jsme první polovinu. Právě stojíme uprostřed dálnice?! „Po tomhle by to šlo!“ Utíkáme, co nám síly stačí… Vyšlo to jen o fous. Jsme na druhé straně u výjezdu a zkoušíme ve tmě stopovat. Pár aut ve tmě jen projíždí bez povšimnutí…
Když v tom, v zatáčce na výjezdu zastaví auto, vystoupí nějaká osoba, vytáhne výstražný trojúhelník a zamíří k nám… „Ty vole, to jsou určitě policajti…“, vyděšeně se na sebe podíváme. Osoba se pomalu přibližuje. Ve tmě takhle na dálku nepoznáme ani obličej…
Když už jsme od sebe na dva metry, tak mi to dojde – červené tričko, malátná chůze… To je David!!!
Tak to jsem v životě nezažil…taková náhoda…potkat se s někým, s kým jsme se rozloučili na benzínce, asi před hodinou a asi o 3 kilometry někde jinde na dálnici…
David nám řekl, že tady stát nemůžeme, že nás vezme k němu domů. Po cestě jsme se ještě stavili pro vodku a jídlo v Kauflandu. Názorná ukázka:
Z Kauflandu jsme frčeli k němu domů. Upozornil nás, že bydlí s mamkou a že se bude muset zeptat, jestli můžeme spát vevnitř. Co myslíte, že mu řekla? Tohle: „Jak můžeš věřit někomu, koho jsi potkal před 2 hodinama…?!“ No, tak vzal svůj stan, postavili jsme ho a spaní bylo zařízeno.
Pak už jsme jen na zahradě poseděli, pokecali, pojedli a popili… Hása usnul v sedě, já taky usínal, takže jsme se odebrali do hajan. Dobrou! Zase zítra.
Zaujal tě tento příběh? Pak čti články z předchozích dnů LowCost Race.
