Probouzíme se do krásně zdobené místnosti s vydýchaným vzduchem a s jedním malým oknem. A taky s malým umyvadlem. My s Davidem jsme gentlemansky spali na jedné manželské posteli, přeci jen už jsme zvyklí. Ale na spaní bez peřiny, protože mi ji sebral, zvyklý nejsem. A oba jsme hetero! Jen aby bylo jasno 😀 Janek Rubeš to totiž na jedné přednášce taky zmínil, že prý, když teď má každý ten coming out, tak aby nebyl pozadu 😀 A homofob taky nejsem 😀
Objetí 
Vstup do Bahia Palace
Takže jsme se tak nějak sebrali, věci jsme tam nechali a vydali jsme se na snídani. První vtipy samozřejmě padaly na účet včerejšího incidentu se zloději, že se půjdeme nasnídat do nějaké slepé uličky. A řekl bych, že nás ty srandy jen tak nepustí. Nakonec jsme ještě před snídaní zašli do Bahia Palace. Kecám, měli jsme to v plánu už od včera. Vstupné nebylo úplně nízké, pokud si dobře vzpomínám tak 70 DH. Ale za mě to stálo určitě za to. Kdo tam nebyl, tak posuďte alespoň podle fotek:
Dejviiid 
Kudy? 
Po této krásné svobodné prohlídce – mohli jsme si to sami projít, jak jsme chtěli – jsme se vydali na tu snídani. O pár set metrů dál jsme vlezli do jedné lokálně vypadající restaurace, nebo jak bych to nazval… Obsluha neuměla anglicky, takže jsme si hned z rána potrénovali nejprimitivnější jazyk: rukamanohama. Neměli jsme tušení, co nám přinesou, ale nakonec před našimi zraky skončily tři nasládlé, podle mě kukuřičné placky, uvnitř vymazané veselou krávou. Reklamu na ni jsme viděli snad na každém metru. Na zapití se mi podařilo koupit zelený čaj s mátou, placka totiž byla celkem suchá. Měl jsem chuť se vrátit do paláce a utrnout si tam čerstvý pomeranč. Ale nemám jim to za zlé, časem jsme zjistili, že je to místní standard.
Co si dám k obědu? 
Snídaně 
You can watch flow from both sides, but they are not the same.
Teď šup na hotel, popadnout věci, sehnat taxi a dojet k půjčovnám aut zpět na letiště.
Tak jsme tu. A tady teprve začíná sranda, vybrat autopůjčovnu. Sehnat auto v dobrém stavu (ten si dopředu v podstatě ani zvolit nemůžete), za dobrou cenu a s dobrými podmínkami je prostě trochu voser, hlavně protože se vás snaží ojebat zapeklitými podmínkami ve smlouvě. David s tím ale naštěstí měl zkušenosti (narozdíl ode mě), tak se toho chopil a o chvíli později jsme seděli v bílé Dacia Logan. Vzali jsme levnější auto, bez klimatizace, ale zase na diesel, což se na ty delší cesty bude hodit.
Náš povoz 
No a teď hurá do Casablancy, což je největší město Maroka. Provoz na silnicích je takový, jak byste očekávali, hodně se troubí a každý si jezdí, jak chce, hlavně ve městech. I když, ono tak spíš na první pohled jen vypadá, protože určitá pravidla se tu dodržují, ale spíš jsou to ta „nepsaná“. Ale jako chodec musíte přecházet stylem „zavřu oči, půjdu a snad mě nikdo nepřejede“ 😀
Cestou do Casablancy 
Silnice jsou tu v super stavu, obzvlášť ty placené. A nejezdí na nich skoro nikdo. Takže za krásné necelé 4 hodiny jsme se i s přestávkami zvládli dostat do Casablancy, přímo k největší mešitě v Maroku — k mešitě Hasana II. s nejvyšším minaretem na světě o výšce 210 metrů, jejíž stavba probíhala od roku 1986 do r. 1993.
Bahia Palace
Dovnitř jsme se nedostali a jelikož už nám všem kručelo v břiše, zašli jsme do ulice o podál, kde už to všechno vypadalo opačně než turisticky. Usadili jsme se v takovém bufetu a ukazováním na obrázky se nám podařilo objednat jejich typické „tacos“, ale to jsme ještě nevěděli, co přesně to znamená — hranolky s masem a omáčkou v tortille. Nebylo to špatné, ale připadal jsem si skoro jako v „mekáči“ 😀
No, tak co teď? Míša přiletí až večer a jsou teprve asi dvě hodiny… Tak vzniknul nápad – podívat se na západ slunce z „mrakodrapu“, který David našel. Údajně je to hotel a v poslední patře bar, kam se dá jít a vyhlídnout se. Jedeme a hledáme parkoviště. Parkování tady není žádná sranda, ale jako na každém rohu v Maroku se i tady našel „výběrčí“ parkovného a hned nám ukazuje, kam máme zaparkovat. Z kapsy vytahuje parkovací lístek z automatu a výměnou za peníze ho pokládáme na palubní desku.
Já oblečený jako vandrák jsem si hned u vstupu připadal nemístně. Moje pozornost se ale od toho pocitu rychle odvrátila, protože se nám podařilo s někým svézt do desátého patra, kde jsme museli vystoupit, protože navolit číslo patra šlo jen zvenku. Tam se nám to taky nepodařilo, takže jsme nakonec jeli až dolů, tam jsme odchytili mile vypadajícího zaměstnance a požádali o radu. I přes všechny tyto peripetie jsme se dostali nahoru.
Wow. Ohromující vidět tak obrovské město jako na dlani. To byla jedna polovina pohledu, stačilo se otočit a viděli bychom spokojené zbohatlíky vychutnávající si luxusní raut. Na druhé straně banda tří turistů v pohodlném oblečení. Já jsem se raději moc neotáčel a oni si také hleděli svého. Byla to vcelku vtipná situace. Čekal bych, že nás někdo vyhodí, ale nestalo se a my jsme si tak mohli v klidu prohlédnout všechny strany Casablancy.
Po odchodu nám zbývalo ještě poměrně dost času, tak jsme zabrousili do místní galerie, kde zrovna vystavoval místní umělec Raji Said.
Pak jsme zamířili směrem k autu, jelikož nám končila parkovací doba. A už nezbývalo nic jiného než vyzvednout Míšu na letišti. Vlastně jsme se po cestě ještě stavili na benzínce pro nabíječku do auta a kabel, abychom si mohli pouštět hudbu z těch chrastítek. Ale! Lepší než nic.
Po chvilce čekání na letišti jsme poprvé spatřili Míšu. Upřímně už jsme ani nedoufali, že z těch dveří vůbec vyjde, po tom všem, co ji potkalo cestou sem.
A teď? Všude tma. A my? Hurá směr Rabat. V autě jsme narychlo zarezervoval ubytování Dar El Karam. Do Rabatu jsme dorazili okolo půlnoci. Po rychlém check-inu jsme se ještě vydali pro něco k jídlu.
Procházíme téměř liduprázdnými ulicemi, kde už jen poslední pracanti zametají a prodejci uklízejí své stánky. Dnes jsme si podle horoskopu vybrali pouliční streetfood – grilované maso v housce s dalšími, blíže nespefikovanými ingrediencemi.
Co zítra? To se uvidí… Dobrou noc.
