Najs. Je asi 7 ráno a první den naší výpravy. Jsme v Praze, po konzertu Stormzyho, takže trochu rozlámaný. David ještě víc, moshpit mu dal zabrat. Naštěstí nás na letiště veze Standa.
O pár minut později už se potkáváme s Natkou a míříme do lounge na oběd a částečně i snídani. Ale nevím, jestli se vodka s džusem počítá jako plnohodnotné jídlo. Bum prásk a několik drinků ve mně dělá divy, teda, vlastně vůbec nic, jen jsme prošli přes fast-track do letadla a už letíme. Kam? Směr Maroko. Afrika. Let nám dává zabrat, pětihodinový let je prostě na dlouho, proto si objednáváme teleport. Co bude dál se uvidí v Marrakéši.
Po rychlém zařízení SIM karty a směny peněz, jsme už před letištěm sháněli taxi. Usmlouvali jsme jednu cestu do Mediny za 100 MAD pro 3 osoby, což není zas tak špatné. Spletitými uličkami míříme k hotelu. Cestou na nás každý pokřikuje a něco nám nabízí. Nic nechceme!
První pohled po výstupu z taxi 
Jemaa el-Fnaa
Zatímco se na hotelu snažíme ubytovat píše nám Míša, čtvrtá osoba naší výpravy.. Její autobus do Vídně byl zpožděn a nestihla tak check-in a tím pádem ani let. David je frajer. My jsme z toho docela v šoku, ale nic nemůžeme. Padají návrhy, že by přiletěla později, ale nic přímého do Marrákeše neletí. Nakonec se jí podařilo najít let do Casablancy na zítra.
My už ale vyrážíme na prohlídku centra Marrákeše. Ve vzduchu se vznáší všelijaké vůně jídel, kadidel a chvílemi i splašků. Obchůdek vedle obchůdku, spousta koření, oblečení, rozmanité barvy a další ručně vyráběné zajímavosti. Úzké uličky, spousta lidí a obrovský zmatek. K tomu všemu mezi vámi projíždí spousta skútrů a cyklistů, takže všudypřítomná vůně benzínu nejde ani na chvíli stranou.
Uličky jsou tak spletité a vypadají všude stejně, že velice rychle zabloudíte, ale nejste ztraceni, prostě jen nevíte, kde přesně jste. Došli jsme do slepé uličky, kde se ve vzduchu vznášely výpary z lepidel řemeslníků pracujících s kůží. Obracíme se a v tom nám vesele podává ruku jednozubý zatuchlý týpek: „Jak se máte? Pojďte, já vám ukážu kudy zpět do centra.“ To je milé, říkáme si, cestu bychom sice našli, ale když nám někdo poradí…
Jdeme kousek s ním, ale něco se nám nezdá. Já jdu jen o kousek napřed a o chvíli mě dobíhá a nastavuje ruku, že chce peníze. Nic mu nedávám, protože není za co, tak se vrací za Davidem. Otočím se na Davida, kolem něj už stojí asi pět pohotových chlapů a něco pokřikují. Au, jeden právě vrazil Davidovi pěstí do břicha. Jdu rychle k němu, abych zjistil, co se děje. Mezitím se ale rozeběhnou a jsou pryč. „Co se stalo?“, ptám se Davida, ten mi odpovídá: „Svině, okradli mě. Chtěl jsem mu dát drobný, že nám ukázal cestu, ale přímo z peněženky mi sebral všechny peníze.“
Všichni jsme naštěstí jen trochu v šoku, protože se to seběhlo opravdu velice rychle a nikdo z nás to nečekal. Později jsme ale zjistili, že je to jejich běžná praxe a že si na to máme dávat pozor 😀
Tento incident do nás vnesl trochu skepse vůči místním obyvatelům, ale ne každý je takový.
Když jsme konečně došli na náměstí Jemaa el-Fnaa, tak už se stmívalo, proto jsme koupili poslední nezbytnosti a vyrazili směrem na hotel.
