BLOG, KTERÝ PÍŠU, I PŘESTO, ŽE NEMÁM PALEC
Výpravy, zážitky a pár poznámek ze života.
Ráno nás ze spacáků vyhnala zima. Sluníčko nás jen šimralo na nose z dálky. Zabalili jsme si věci. S dobrou náladou a obrovským nadšením jsme si tiše užívali svobody. Okolo 9. hodiny přijeli zdejší obyvatelé, přesněji dva pánové uzrálejšího typu. Všimli si nás, tak jsme je otevřeně přivítali. Bohužel oni tak otevření nebyli. Ten pán…
„Do háje, co to je?“, snažím se přehlušit hluboký monotónní drnčivý zvuk. „Asi dole dělaj sejra.„, odpoví rozespale s úsměvem Hása. Je asi půl 6 a už nás někdo budí! Snažíme se odejít úplně incognito. Proklouzli jsme nepozorovaně kolem hlavní místnosti až ven. Naposledy se ohlížíme na náš krásný domov, v duchu děkujeme a vyrážíme…
„Hej, co tady děláte?!“, slyším německý zvýšený hlas. Sundávám si z hlavy šátek a koukám, co se děje. Kousek od nás stojí recepční – šla otevřít terasu. Chvíli mlčím. Ona zase důrazně: „CO TADY děláte?“ Já klidně odvětím: „Spíme…“ „Okamžitě vypadněte než zavolám policii!“, vyjekla na mě a odešla. Začal jsem budit Hásu, že musíme…
„Ojojoj, dobré ráno pane kapitáne“, pronesl jsem se zalepenýma očima směrem k Hásovi. Ten měl snad ještě půlnoc; jen se otočil a spal dál. Už bylo asi devět hodin a slunce nám pražilo naše tváře a sušilo věci, které nám v noci zmokly. Plán na ráno je jasný – nechat uschnout věci, vydělat nějaký prachy…
Slyším tlumený německý rozhovor. Zjišťuji, že je ráno. „Hallo? Hallo!“, volá někdo kousek od nás. Já zpozorním. Odhrnu si šátek z obličeje a zmateně koukám. Před námi stojí nějaká uklízečka, volá na nás a směje se. „To tady kempujete?“, ptá se německy. Sotva jsem otevřel oči a už abych mluvil německy… Chvíli jsem na ní…
Jeden nosí brýle a druhý nemá palec – Pavel a Vojta – dva mladí kluci, co za 10 dnů procestovali kus Evropy a neutratili za to ani korunu. Naopak ještě zbohatli. Na čem? To se spolu s dalšími dobrodružnými zážitky dozvíte v cestovatelské projekci v Kině Jitřenka 19. ledna od 19:00.