Venku už se připravuje třicetistupňová výheň, my jsme ale naštěstí ubytováni v pokoji, kde je ještě příjemně. Dnes nás čeká další den bez předem daného plánu. Víme jen, že se chceme dostat do Mcchety, což je jedno z nejstarších měst v Gruzii, ve starověku byla hlavním městem Gruzie, takže není náhoda, že se nachází kousek od Tbilis.
Máme zabaleno a loučíme se s našimi hostiteli, moc milí lidé. S batohy na zádech vyrážíme na nejbližší stanici metra a jedeme na okraj města. Už je zvykem, že jsme zase středem pozornosti a každý na nás v metru okatě civí.
Hned po výstupu z vozu se nás snaží zpracovat taxikář, že nás odveze do Mcchety, ale jelikož nemáme zájem, tak alespoň zapojuji mé nekompromisní smlouvací schopnosti. „Odvezu vás tam za 40 lari“, já mu ale říkám: „Co takhle za 10? Víc nedám.“ Taxikář naštvaně mávne rukou a jde lákat jiné turisty. Po cestě na „autobusák“ se nás snaží přemluvit ještě asi dva podobní řidiči, ale náš cíl je tentokrát jasný.
Zorientovat se ve změti maršrutek a nečitelných nápisů je velice těžké, ale naštěstí mám při ruce návod, jak se dostat do Mcchety, který jsem našel v angličtině na internetu. Po zakoupení jízdenek a nalodění do malé dodávky už konečně jedeme z tohoto šíleného zmatku.
Málem bych zapomněl dodat, že jsem ještě během čekání na odjezd šel koupit nějaké ovoce na tržiště, kde si schopní trhovci pěkně namastili kapsu na neznalém turistovi, jako jsem já, a jablka mi prodali asi tak za desetkrát větší cenu za kilo, než normálně. To jsem si ale uvědomil až na cestě.
V Mcchetě se kocháme místními historickými památkami, mezi které samozřejmě patří katedrála Sveticchoveli. Impozantní stavba, to vám povím.
Po poměrně náročné procházce v úmorném vedru jsme se rozhodli, že vyrazíme směrem na Kutaisi, odkud nám za pár dnů letí letadlo. Po cestě se chceme ještě podívat na Katskhi pillar. A jak pojedeme? Co jsme ještě nevyzkoušeli? No přeci stopovat.
Barča je trochu skeptická, ale já ji uklidňuji, že za zkoušku nic nedáme a když nám nikdo nezastaví, tak pořád můžeme jet nějakou maršrutkou. Na okraji města zvedáme palec a po chvíli nám zastavuje gruzínský zubař se svým kamarádem. Mají sice jinou cestu, ale po vysvětlení naší situace nás alespoň dovezli na odpočívadlo na dálnici.
Tady se ale zdá, že bude nemožné někoho stopnout, protože auta jezdí dost rychle, tak volíme jinou možnost a to, zkusit se ptát řidičů kamionů, kteří zastavili na odpočívadle. Po několikátém pokusu domluvit se rukama nohama, jsme ale úspěšní a nasedáme do kamionu, který prý jede až do Kutaisi.
Zatímco se kocháme okolní krajinou, se snažíme o nějakou kloudnou konverzaci s řidičem, který mluví jen trochu rusky, dozvídáme se tak, že řídí už 24 hodin v kuse napříč Gruzií sem a tam.
Zhruba po hodině jízdy řidič zastavuje pod mostem, uprostřed ničeho a říká: „Já tady zastavuji, jdu spát, musíte vystoupit.“, což je pro nás poměrně šokují zpráva, protože i to málo aut, co jezdí okolo, jezdí opravdu rychle (v Gruzii se moc na limit rychlosti nehraje). „Vždyť nám tady nikdo nezastaví!“, říká Barča. Jelikož nemáme na výběr, tak říkám: „Musíme to zkusit, když nikdo nezastaví, tak se zařídíme jinak.“
Neuběhlo ani patnáct minut a zastavuje nám Mercedes. Spolujezdec stáhne okénko a já se ptám, kam jedou. Přesně naším směrem, paráda! V autě sedí tři vysmátí kamarádi, od kterých se později dozvídáme, že mají různě po Gruzii několik autoservisů. Byla s nimi sranda a dokonce nám nabídli, že až příště přijedeme, že nás po Gruzii provedou.
Po asi 150 km jízdy se dostáváme do Zestafoni, odkud dále budeme stopovat do Čiatury. Začíná pršet, tak rychle přecházíme na místo, odkud se snažíme stopovat. A zase! Netrvalo to ani pár minut a už sedíme v Jeepu a v dešti jedeme s neznámým pánem. Konverzace trochu vázla, protože neuměl ani moc rusky, ale komu to vadí, i tak to byl fajn pokec.
S trochou nejistoty se nám společnými silami podařilo najít nás vysněný Katskhi pillar, což je přibližně 40 metrů vysoký monolit, na kterém se tyčí malé stavení. Celé je to obestřeno tajemstvím a spjato s náboženstvím.
Je asi šest hodin a sice prší, ale ne na dlouho. Jakmile jsme byli syti obhlížením toho zajímavého pilíře, rozhodli jsme se stopovat dál, až do Kutaisi. Tady? Na naprosto odhlehlém místě, kde projede jedno auto za půl hodiny a ještě jen do Zestafoni? Ano, zkusíme to.
Po cestě od pilíře zezadu slyšíme auto, tak co bychom ho nezkusili stopnout. No? Doteď tomu nevěřím, vzali nás až do Kutaisi. Po cestě se špatným signálem se mi podařilo zarezervovat nějaké ubytování.
O dvě hodiny později už stojíme na náměstí v Kutaisi a vydáváme se hledat hostel. Bude to oříšek, s tím raději po předchozích zkušenostech už počítáme dopředu.
Tentokrát se nám to ale podařilo poměrně snadno. U vchodu nás vítá správce a vede nás do našeho pokoje. Později ale zjištuje, že žádný pokoj pro dva není volný a tak nás posílá za majitelem. Ten nás, ač trochu nerad, nechává v pokoji pro tři. V pokoji ale ani není zámek, tak nás majitel ujištuje, že to zařídí a o půl hodiny už na dveře navrtává visací zámek. Inu, alespoň něco…
Na zdech ještě visí materiály pro výuku angličtiny, z čehož jsme usoudili, že asi bydlíme v bývalé třídě. Společně s Barčou jsme došli k teorii o tom, že se z té školy na prázdniny asi stává ubytování, jelikož je na Google mapách je stále vyznačena.
Později se pak ještě vydáváme na večeři do gruzínského mekáče a na menší noční procházku po okolí s vínem, které se nám podařilo otevřít větvičkou ze stromu.
A co zítra? To se uvidí…
