Hory na dosah, den třetí

Budíme se v hotelu, po sprše hned utíkáme na snídani – vařím si klasicky zelený čaj a ovesnou kaši. Počasí nám nějak moc nepřeje, poprchává a je hrozné dusno.

Dnes jsme rozhodli, že se vrátíme zpátky do centra Poti. Původní plán sice byl, že si projdeme přírodní rezervaci Kolkheti, ale zjistili jsme, že tam žádná pěší stezka nevede, dá se pouze plout lodí po řece. Jenže kvůli počasí se ani rangerovi nechtělo vylézt z vyhřátého pelechu.

• 

• 

Tak jsme se sbalili a vyrazili podél řeky tekoucí poblíž rezervace s nadějí, že něco uvidíme… Trochu jsme se toulali, přelézali vykopané díry v silnici, povídali si s místními a taky jsme zabloudili na malý ostrůvek, kde se tyčily zřejmě vojenské hangáry. Dva malí kluci u moře nám ale řekli, že to byl fotbalový a házenkářský stadion, což jsme jim moc nevěřili…

• 

• 

• 

• 

Po cestě nás ještě zastavily v součtu asi tři rodiny, pokaždé se ptali, odkud jsme, kam jdeme a jestli chceme něco k pití. Pokaždé to byla zajímavá lekce doromívání se „rukama nohama“.

Cesta zpátky do centra byla dlouhá a náročná, tak jsme hned u první hospůdky zastavili, že ochutnáme místní pivo. Trochu mě lákalo poprvé zkusit i místní jídlo, ale bohužel nejsem tak odvážný, abych si objednal, aniž bych věděl, co dostanu (viz. obrázek)

Tam jsme se, mimo jiné, rozhodli, že vyrazíme do Mestie. Jak se tam dostat tušíme, ale říkám: „Tak se jen tak ze srandy zkusíme zeptat paní výčepní, ať si procvičíme tu ruštinu.“ Sbíráme poslední kousky odvahy a jdeme k výčepu. Paní nám poradila, že se musíme nejdříve dostat do Zugdidi. Nejdříve si máme ale chytit maršrutku na „busák“, protože je to ještě kus cesty.

Náš rozhovor zaregistrovali i místní dělníci a ochotně nám hned nabídli, že nás svezou. Uměli docela dobře anglicky, tak jsme se konečně dozvěděli něco kloudného.

Na „busáku“ nám domluvili transport do Zugdidi až na místo, odkud to jezdí do Mestie. Řidiči platíme pár korun a za 20 minut už jsme na cestě. Po cestě jsem znovu fascinován jakým se sbírají cestující – mávneš, řidič dupne na brzdu, ty nastoupíš a jedeš…

V Zugdidi máme čas jen odskočit si na záchod a už zase sedíme v maršrutce, čeká nás zhruba čtyřhodinová jízda. Po cestě se dělá jedna zastávka, už tehdy se nám ukazují úpatí některých hor s neuvěřitelnou majestátností.

• 

• 

• 

• 

Jsme v Mestii. Okamžitě nás uhranul pohled na zasněžený Elbrus, už teď se těšíme na zítřejší výstup. Bereme batohy a vyrážíme na předem zarezervované ubytování.

Chvíli bloudíme, ale po chvíli zdárně přicházíme na místo. Brankou, která jde sotva otevřít, vcházíme na zahradu s krásnou roubenkou. Z dálky už nás vítá postarší paní. Překvapivě umí docela dobře anglicky, tak jí oznamujeme, že máme rezervaci a že tu dnes budeme bydlet. Vypadá mírně překvapeně, ale souhlasí. Jde s námi do pokoje a s naší pomocí ještě narychlo převléká peřiny. Když ale hledá naší rezervaci, tak tvrdí, že tam žádnou s mým jménem nevidí. Přivolala si tak na pomoc mladší kolegyni, uskutečnili pár hovorů a pořád nic. Já tedy ukazuji rezervaci na telefonu a společně zjisťujeme, že mám rezervaci na jiný guest house se skoro stejným jménem, i přesto, že navigace mě dovedla na tento.

• 

• 

Mírně zděšení se s mladší kolegyní vydáváme najít ten správný guest house. Po půl hodině se nám to podařilo a konečně jsme na pokoji. Po zasloužené sprše uleháme do postele a jdeme spát. Zítra nás čeká náročný a dlouhý den.